Chodíte s partou přátel na pravidelný volejbálek? A co takhle místo něj občas zkusit v tělocvičně jinou míčovou hru? Máme pro vás pár tipů na sporty, které zvládne každý a které vás zaručeně budou bavit.

 

Nechceme vás odrazovat od hraní tak sympatického sportu, jakým volejbal bezesporu je. Na druhou stranu ale nevidíme důvod, proč si čas od času nedopřát změnu – když ne po celou dobu tréninku, tak aspoň jako zábavnou formu rozcvičky. Míčové hry, které vám tentokrát doporučujeme, mají totiž oproti volejbalu hned několik výhod: dobře si je zahrajete i jako úplní začátečníci, přijdete při nich častěji do kontaktu s míčem (nebo jiným herním náčiním) a také při nich spálíte víc energie. Navíc si je můžete dobře zahrát i v okamžiku, kdy se vás v tělocvičně sejde příliš málo, nebo naopak moc.

 

Kdo někdy vyzkoušel ringo, nedá na něj dopustit. Málokterý sport totiž tak skvěle prověří vaši pozornost, postřeh, rychlost i obratnost, a navíc vám umožní si naplno zahrát, i když ho zkoušíte prvně v životě.

 

Zařazovat ringo mezi míčové hry není ovšem úplně přesné. Míč v ní totiž nahrazují gumové kroužky, které se hráči snaží umístit na zem v soupeřově polovině hřiště. Množné číslo přitom nepoužíváme náhodou – hraje se hned se dvěma kroužky, které jsou ve hře současně. Právě proto je ringo tak zábavné a náročné na pozornost. Kroužky jsou lehké a duté, díky tomu se snadno chytají, a pokud vás nešikovně trefí, příliš vám neublíží. Pořídíte je za cca 150 Kč za kus, v případě nouze je ale můžete nahradit dvěma volejbalovými míči.

 

Hraje se na volejbalovém hřišti, přes síť pro mužský volejbal (tedy 243 cm vysokou) a družstvo tvoří dva nebo tři hráči. Je to tedy ideální sport pro okamžiky, kdy značnou část vaší volejbalové party skolí chřipková epidemie, anebo jako rozcvička před hrou – třeba ve chvíli, kdy čekáte na nějaké opozdilce.

 

Hra začíná podáním z obou stran současně – jeden hráč z každého družstva stojí kdekoliv za koncovou čarou a na smluvený signál odhazuje kroužek na opačnou polovinu hřiště. Pokud jeden z kroužků tečuje síť, oba podávají znovu. Spoluhráči se na podání střídají vždy po třech výměnách.

 

Hráč chytá kroužek jednou rukou a tou samou rukou ho musí i odhodit zpět na soupeřovu polovinu (přihrávky jsou zakázány, je ale možné chytit kroužek, který se odrazil od spoluhráče). Mezi chycením a odhozem je možné udělat maximálně jeden krok, ve výskoku se hrát nesmí.

 

Kroužek se odhazuje vodorovně (jako létající talíř), nesmí dělat „kotrmelce“. Pohyb ruky musí být plynulý, „fintění“ (tedy naznačení pohybu a následné odhození jiným směrem) je zakázáno. Pokud se kroužky srazí ve vzduchu, body se nepočítají a podává se znovu.

 

Za každý kroužek, který nebyl chycen (popřípadě byl hozen do autu či do sítě), se počítá jeden bod. Když je první z nich na zemi, hra pokračuje s jedním kroužkem, dokud některé z družstev neudělá chybu. Po první výměně je tedy stav buď 2:0, nebo 1:1. Set končí, jakmile jedno družstvo získá 15 bodů (k vítězství stačí rozdíl jednoho bodu).

 

Kompletní pravidla najdete na www.ringo.cz.

 

Vnímáte nohejbal jako čistě mužský sport? Pak děláte chybu – v poslední době se do něj pouští i spousta příslušnic něžného pohlaví a jde jim to báječně. Z mistrovství světa dokonce přinášejí naše reprezentantky pravidelně medaile, a to včetně těch nejcennějších.

 

Podobně jako ringo, také nohejbal oceníte v okamžiku, kdy se na volejbálek sejdete v příliš malém počtu. Ten závodní se hraje dokonce i jeden proti jednomu, u rekreačního spolu obvykle soutěží dvojice nebo trojice. Pokud ovšem budete hrát spolu s muži, doporučujeme spíše družstva dvojčlenná – když totiž utvoříte trojici s dvěma pány tvorstva, riskujete, že vás při honbě za výhrou k míči moc často nepustí.

 

Je pravděpodobné, že na rozdíl od mužů, kteří většinou mají nějaké zkušenosti s fotbalem, nebudete mít zpočátku zrovna skvělou kopací techniku. Pokud ale nehrajete proti někomu, kdo umí tvrdě zasmečovat, dá se velká část míčů hrát hlavou. Většinou ale stačí pár her a i ty nohy se trochu „okopou“ a základní údery zvládnete (a když ne, tak se u toho aspoň zasmějete). Protože se hraje s dopadem o zem, míč létá mnohem pomaleji než třeba při volejbale, takže si o to víc zaběháte. A navíc se do kontaktu s balonem dostanete mnohem častěji.

Nohejbal se hraje na volejbalovém hřišti, na které ovšem musíte (třeba křídou) domalovat území pro podání – podle pravidel 2,55 m od zadní čáry, v případě malé tělocvičny ale klidně i v polovině hřiště, jinak většina delších podání prakticky nepůjde vybrat. Síť je vysoká 110 cm, míč se používá fotbalový (pro sálovou kopanou).

 

Hru zpočátku „dávkujte“ opatrně. Pokud to napoprvé přeženete, bude vás od hlavičkování bolet nejen krční páteř, ale i kůže na přední části hlavy. Kopy těžkým míčem také poměrně zatěžují vazy kolen a kotníků.

 

Hra začíná podáním: Kope se z libovolného místa za koncovou čarou, z nadhozu (bez dopadu o zem). Podává družstvo, které předtím získalo bod. Míč musí dopadnout na soupeřovu polovinu před čáru podání. Hráči se nemusejí střídat, jeden může podávat celý zápas.

 

Hráč smí míč zasáhnout kteroukoliv částí těla kromě rukou. Podobně jako ve volejbale se hraje maximálně na tři doteky (tj. příjem, nahrávka, smeč), ale s tím rozdílem, že míč může (ale nemusí) před úderem jednou dopadnout na zem. Na soupeřovu polovinu musí být odehrán přímo. Po příjmu a nahrávce musí míč vždy dopadnout do hřiště – pokud míří do autu, může jej hráč odehrát jedině „z voleje“, tedy bez dopadu.

 

Sety se hrají do deseti bodů. Pokud je stav 10:9, hraje se dál, dokud jedno družstvo nezvítězí dvoubodovým rozdílem.

 

To nejlepší z fotbalu, basketbalu a amerického fotbalu – tak popisují svůj oblíbený sport hráči frisbee ultimate, hry, v níž hraje hlavní roli létající disk frisbee.

 

Závodní podoba tohoto sportu je zatraceně náročná – hraje se totiž v sedmi lidech na ploše velké asi jako fotbalové hřiště. Vyzkoušet ji ale klidně můžete i v tělocvičně, ovšem s nižším počtem hráčů (pět na pět je maximum).

 

Účelem frisbee ultimate je dostat disk do vymezeného území (např. mezi koncovou čarou volejbalového hřiště a zdí) tím, že jej přihrajete (nebo podáte) hráči, který v něm stojí. Hra je poměrně běhavá, spálíte při ní spoustu energie a navíc se dobře pobavíte – i přesto, že zpočátku strávíte většinu času honěním kutálejícího disku. Podobně jako ringo ji můžete využít i jako vydatnou rozcvičku před jiným sportem.

 

Frisbee ultimate je hra bezkontaktní, zakázány jsou jak fauly, tak přetahování o disk. I v závodní podobě se hraje bez rozhodčího, hráči si totiž zakládají na „Spirit of the Game“, tedy hře v duchu fair play. Díky tomu nejen poctivě přiznávají své chyby, ale dodržují i další užitečné zásady: nemluví sprostě, soupeře nezesměšňují ani nezastrašují, ale naopak oceňují jeho dobrý výkon a případné spory řeší v klidu. Prostě žádná snaha o vítězství za každou cenu.

 

Na začátku hry stojí obě družstva na čáře své koncové zóny. Útočící družstvo provede výhoz a poté si disk přihrává nebo podává. Běhat s diskem se nesmí.

 

Účelem je získat bod: přihrát nebo podat disk hráči, který stojí v koncové zóně soupeře.

Soupeř může získat míč tím, že zachytí či vyrazí přihrávku, anebo když útočníkům disk upadne či skončí v autu. V takovém případě (ale i po faulu, krocích či jiné chybě) se začíná výhozem z místa, kde k události došlo. Kompletní pravidla najdete na stránkách České asociace létajícího disku www.cald.cz).

 

Florbal je ze sportů, které vám dnes představujeme, nejnáročnější na vybavení. Byla by však škoda ho proto opomenout – i když u nás nemá dlouhou tradici (první zápas se u nás odehrál až v roce 1984), stává se z něj jedna z nejoblíbenějších míčových her. Často totiž bývá zařazován do školních tělocviků, a protože si ho dobře zahrají i začátečníci s minimem technických dovedností, jsou z něho děti nadšené.

 

Podobnou radost ze hry může florbal přinést i vám. Navíc při něm můžete upevnit svou fyzičku a spálit nemalé množství kalorií – z pětice dnešních sportů je „nejběhavější“ a fyzicky nejnáročnější, což vám v zápalu hry ani nepřijde.

 

Závodní florbal hraje sedm hráčů (včetně brankáře) na hřišti velkém 20 × 40 m, ohraničeném mantinely. Pro rekreační variantu může být hřiště menší, je ale dobré snížit počet hráčů - ve Švýcarsku, kde je nedostatek velkých hal, se například hraje převážně obdoba florbalu zvaná Kleinfeld, kde proti sobě nastupují čtyřčlenná družstva. Také mantinely nejsou nutné, hrát se může až ke zdi, popřípadě na některých místech použít poklopené lavičky. Před brankou je třeba vyznačit malé brankoviště obdélníkového tvaru o rozměrech 1 × 2,5 m.

 

Co ale potřebujete určitě, jsou branky (o rozměrech 115 × 160 cm), které už dnes ovšem v řadě tělocvičen najdete. Nezbytností jsou samozřejmě hokejky, které pořídíte od 500 Kč výše a děrovaný plastový míček. Podle pravidel hraje brankář bez hokejky, můžete se ale domluvit, že si hokejku ponechá. Zvažte ale pořízení masky na obličej (dle pravidel povinná). Jsou-li všichni začátečníci, zpočátku se bez ní obejdete, jakmile však vaše střely získají na razanci, začne být v brance nebezpečno.

 

Hra začíná podobně jako v hokeji, tedy vhazováním ve středovém bodu hřiště. Vhazování se rovněž používá po přerušení, které nebylo zaviněno chybou žádného týmu (vhazuje se z místa, kde byla hra přerušena).

 

Pokud míč opustí hřiště, družstvo, které situaci nezavinilo, vrátí míč do hry rozehráním 1,5 m od mantinelu nejblíže místu, kde míč z hřiště vyletěl. Všichni soupeři musejí být vzdáleni od rozehrávajícího hráče alespoň tři metry.

 

Hráč smí zpracovat míček nohou nebo tělem, střílet a přihrávat smí jen hokejkou. Je zakázáno zasáhnout míček hokejkou nad úrovní kolen a při nápřahu ji zvednout výše než do úrovně pasu. Na rozdíl od hokeje se také nesmí do soupeřovy hokejky udeřit, blokovat ji, zvedat či přidržovat.

 

Při soubojích o míč je povolena hra tělem, ovšem pouze ramenem na rameno, do soupeře se nesmí strkat rukama ani zády. Přestupkem je pochopitelně i zásah hokejkou, stejně jako vsouvání hole mezi chodidla.

 

Hráči útočícího ani bránícího mužstva nesmějí být žádnou částí těla v malém brankovišti, můžou však do něj vsouvat hokejku.

 

Přestupky proti pravidlům se trestají podle závažnosti buď tzv. volným úderem (obdoba přímého kopu ve fotbale, včetně stavění „zdi“), nebo trestným střílením (samostatný nájezd ze středu hřiště).

 

Kompletní pravidla najdete na stránkách České florbalové unie www.cfbu.cz.

 

Následující hra není samostatným sportem. Jde spíš o průpravné cvičení, které v tréninku využívají volejbalisté. Dobře ji využijete v situaci, kdy se vás na volejbal sejde  mnoho a nechcete ztrácet čas střídáním - dá se hrát třeba i ve dvaceti lidech. Navíc motivuje hráče, aby šli naplno do každého míče, takže si všichni skvěle zahrají, a oproti „statickému“ volejbalu také spálí více energie. Počítejte ale s tím, že ji nevydržíte hrát moc dlouho (optimální doba je tak půl, maximálně tři čtvrtě hodiny). Je totiž náročná na soustředění, takže počáteční nadšení postupně upadá a s ním i úroveň hry.

 

Pravidla možná na první pohled vypadají trochu komplikovaně, ale nelekejte se - když si hru vyzkoušíte, brzy zjistíte, že jsou vlastně docela jednoduchá. Takže jak na to?

 

Rozdělte se do družstev: Pro pokročilé volejbalisty jsou ideální tříčlenná, pro ostatní spíše čtyřčlenná (pět už je moc). Jedno družstvo se rozestaví do pole na vzdálenější polovinu hřiště, ostatní se seřadí do fronty za koncovou čarou na bližší polovině. To, které je na řadě podává a přitom se rozmístí do hřiště. Vzdálenější družstvo přijímá a probíhá klasická výměna podle pravidel volejbalu. Když udělá chybu podávající družstvo, opouští hřiště, zařadí se na konec fronty a na podání nastupují hráči, kteří jsou na řadě. Pokud chybuje přijímající družstvo, rovněž opouští hřiště (také jde na konec fronty) a na jeho místo se pod sítí přemístí hráči z bližší poloviny. V okamžiku, kdy poslední z nich podbíhá síť, může družstvo, které je na řadě, podávat. Body za hru přitom získává pouze družstvo na vzdálenější polovině (tedy to přijímající).

 

Právě fakt, že každá chyba znamená odchod ze hřiště, všechny zúčastněné motivuje k boji za každý, i když zdánlivě předem ztracený balon. Aby hra skutečně „odsejpala“, je nutné mít k dispozici aspoň dva míče - s jedním se v daném okamžiku hraje a s druhým je na podání připraven hráč prvního družstva ve frontě. Družstvo, které chybovalo, by se mělo ze všeho nejdřív postarat o zakutálený míč, aby na něj někdo nešlápl a nezpůsobil si zranění (a také aby urychlilo další hru). Do fronty se pak samozřejmě přesouvá za lajnami, aby nepřekáželo těm, co už zahájili další hru.

Text: Blanka Gololobovová

Foto: Profimedia.cz

Komentáře

Přidat Nový

3.23 Copyright (C) 2007 Alain Georgette / Copyright (C) 2006 Frantisek Hliva. All rights reserved."