Jestli přemýšlíte o tom, kdy se jet podívat do Španělska, pak zvolte podzim. Suché a horké léto už bude to tam a příjemných dvacet stupňů vás určitě dobře naladí. Zapomenout na české plískanice můžete třeba v Barceloně.

 

Jeďte na kole! 

Barcelona je hlavním městem Katalánska a druhým největším španělským městem. Leží při pobřeží Středozemního moře na severovýchodě Španělska. Je veliká a její největší lákadla jsou rozeseta po celém území města. Proto se vyplatí, pokud v sobě máte sportovního ducha, poznat Barcelonu na kole. Ostatně i pro místní obyvatele je kolo jedním z hlavních dopravních prostředků. Od roku 2007 tu totiž funguje systém půjčoven kol Bicing. Na 6000 červenobílých kol, rozmístěných po celém městě, nabízí Barceloňanům jedinečnou možnost půjčit si maximálně na dvě hodiny kterýkoliv z bicyklů, upevněný ve stojanech, na přibližně dvou stovkách stanic a po použití kolo na kterémkoliv místě zase vrátit. Kolo se odemyká speciální kartou, která se vydává pouze místním. Nám tedy nezbývá, než využít některé ze služeb zdejších cyklopůjčoven, kterých, jak zjišťujeme, není příliš mnoho. Nakonec ale přece jen v jedné z nich uspějeme, dostáváme mapku s pečlivě zakresleným systémem zdejších cyklostezek, silný řetěz se zámkem a můžeme vyrazit. 

Z hlavního barcelonského náměstí Plaça de Catalunya  máme namířeno do přístavu. Jeho dnešní podoba vznikla na přelomu 80. a 90. let, kdy se Barcelona připravovala na olympiádu. Z ohyzdného nábřeží, plného opuštěných skladišť a přístavních mol, se stal příjemný pobřežní pás s restauracemi a kavárnami. Barceloňané se sem vydávají na procházky i vyjížďky na kolech nebo na kolečkových bruslích, ale i za nákupy a zábavou. Rozhlížíme se po velkém prostranství a míjíme pouliční prodavače hotdogů a sladkých vaflí. Více nás přitahuje stará kabinová lanovka, která rozvážně převáží turisty z jednoho konce přístavu na druhý. Lanovka spojuje čtvrť Barcelonetu s vrchem Montjuic, hlavním dějištěm olympijských her z roku 1992. Nedá nám to – sice jsme před chvílí vyrazili –, ale parkujeme kola a stojíme ve frontě u zastávky Torre de Jaume I. Jedna kabina pojme najednou jen dvacet lidí, ale nám se trpělivost vyplácí – už jen pro ten výhled, který se nám z lanovky naskytne. Míříme na Montjuic a seshora sledujeme přes sedm metrů vysokou sochu slavného mořeplavce Kryštofa Kolumba, umístěnou na padesátimetrovém sloupu. Monument, mimochodem nejvyšší ze všech 64 Kolumbových soch na světě, stojí na nábřeží, na dolním konci třídy La Rambla. Z té výšky je snad ještě lépe patrné, že bulvár La Rambla je nejživějším místem města. Kilometr dlouhá pěší zóna se stromy se táhne od nábřeží až k Plaça Catalunya. Původně to bylo koryto potoka. Dnes je hlavní spojnicí mezi pobřežím a centrem. Je to místo s neskutečnou hustotou kaváren a restaurací, kde na každém kroku potkáte živé sochy v originálních kostýmech i pózách, pouliční hudebníky, žongléry a cirkusáky, předvádějící nejroztodivnější akrobatické kousky. To vše lemují stánky s květinami a drobným zvířectvem – prodávají se tu nejen papoušci, ale i králíci nebo kuřata.   

Vystupujeme z kabiny a ocitáme se na kopci Montjuic, který se zvedá do výšky 173 metrů nad mořem. Na místa, kde před osmnácti lety bojovali olympionici o medaile, dnes Barceloňané chodí především za sportem a za zábavou. Turisty sem zase lákají pozoruhodná muzea. Třeba nadace Fundació Joan Miró, jednoho z nejvýznamnějších představitelů španělského moderního umění, s jedinečnou sbírkou obrazů, grafik, plastik a keramiky určitě za návštěvu stojí. A přitažlivá je i Poble Espanyol – Španělská vesnice, jakési Španělsko v malém, kde jsou soustředěny kopie typických staveb z různých oblastí země. 

Naše kola stále „odpočívají“ na nábřeží, a tak se tentokrát novodobou ozubenou lanovkou a metrem vracíme na místo, kde jsme je odložili. Naším cílem je park Güell, ležící na druhé straně, na kopci severně od centra. Projíždíme úzkými uličkami Barcelonety, staré rybářské čtvrti, která si stále uchovává svou nezaměnitelnou atmosféru, byť je v její blízkosti i městská pláž, kterou od jara do podzimu okupují koupání chtiví turisté. 

 

Ulice, třídy a bulváry katalánské metropole tvoří z větší části pravoúhlá síť. Vybereme si tu, která míří k parku, a nemůžeme zabloudit. Park Güell navrhl na zakázku proslulý barcelonský umělec Antonio Gaudí. Jedinečným způsobem se mu tu podařilo propojit architekturu s přírodou. Svažitý terén využil ke stavbě kamenných podloubí, kolonád a chodníčků. Hlavní atrakcí je schodiště, zdobené keramickými ornamenty a ještěrkou chrlící vodu. Z vyhlídky s lavičkami, vykládanými mozaikami roztodivných vzorů a barev, se díváme na město, které máme znovu jako na dlani a přemýšlíme o tom, kam se pojedeme podívat zítra. 

 

Gaudí nás uchvátil, a tak půjdeme hlavně po jeho stopách. Tentokrát to zkusíme po vlastních, protože, jak později zjišťujeme v půjčovně, na zítřek jsou kola už vyprodána. 

Barcelonu bez Gaudího architektury si dnes už nikdo nedokáže představit. V jeho stavbách se mísí prvky secese, modernismus, přírodní i orientální motivy. Asi nejznámějším Gaudího dílem je Sagrada Família, chrám, s jehož stavbou Gaudí započal roku 1882. Stavbu, která je i po tolika letech stále nedokončená, nesmíte opomenout, vypovídá totiž o neuvěřitelném lidském úsilí. Omračující je především její velikost. Osm věží, vysokých více než 100 metrů, lidé přirovnávají k děravým doutníkům i kulečníkovým tágům, sám Gaudí v nich ale viděl dvanáct apoštolů. My jsme však byli nakonec trochu zklamáni, dojem z úžasné stavby trochu kazí všudypřítomné jeřáby a další stavební stroje. 

 

Další věhlasnou Gaudího stavbu jsme našli ve čtvrti nazvané Eixample. Je postavena na souřadnicovém systému a patří do zlatého fondu barcelonské architektury. Právě sem se v 19. století stěhovala movitá klientela z gotické čtvrti a secesní architekti v čele s Gaudím tu realizovali své úchvatné plány. Patří mezi ně slavný činžovní dům Casa Milà, přezdívaný „La Pedrera“. Procházíme působivým interiérem, v němž se dozvíte, z čeho Gaudí ve své tvorbě vycházel a jakým způsobem pracoval. Zážitkem je i procházka po střeše domu, která je plná vyhlídek a komínů v podobě abstraktních zvonic, dračích hlav a rytířských helmic. Nejfantasknějším Gaudího domem je zřejmě Casa Batlló, stojící na třídě Passeig de Gràcia mezi dalšími secesními domy významných modernistů z počátku 20. století. Tady nás ohromila nejen originalita samotné stavby, její výzdoba a vybavení, ale také působivé ztvárnění schodiště, výtahu a střešní terasy. 

Gotická čtvrť se táhne směrem na východ od La Rambly. Změť uliček a středověkých budov ze 14. a 15. století je místem, kde zapomenete, jak rychle plyne čas. Památky, třeba katedrála La Seu, která patří k nejkrásnějším gotickým stavbám Španělska, zkoumáme pomalým krokem. Přicházíme na malé náměstíčko Plaça del Rei, které kdysi bývalo nádvořím knížecího paláce. Z dálky slyšíme tóny houslí, které se rozléhají středověkými zdmi… To potulný houslista hraje pro pár desítek lidí na starém nádvoří. 

 

Staré město láká svými útulnými bary k posezení, a tak si říkáme, že bychom měli ochutnat něco z katalánské kuchyně, která je považována za jednu z nejlepších na Pyrenejském poloostrově. Samotná Barcelona má skutečně dlouhou kulinářskou tradici, vždyť první španělská kuchařka byla vydána právě tady už v roce 1477. V gastronomii hrají důležitou roli ryby, ale také zajímavé až provokativní směsice chutí, například králík s hlemýždi nebo kuře s měkkýši. Katalánci také nedají dopustit na čerstvá oválná rajčata a kvalitní olivový olej, obé s chutí roztírají na čerstvý bílý chléb. My jsme nakonec zašli do jednoho z tapas barů a pochutnali jsme si na typických španělských jednohubkách, servírovaných na malých talířcích, a na dobrém víně. 

 

Text: Andrea Sklalická

Foto: Jaroslav Skalický

Komentáře

Přidat Nový

3.23 Copyright (C) 2007 Alain Georgette / Copyright (C) 2006 Frantisek Hliva. All rights reserved."