Holčičí kamarádství začíná už ve školce, pokračuje na základce, a i když se naše preference mohou, tím jak dospíváme a tříbíme si názory, časem změnit, jeho model je v podstatě stejný.

 

Katka se kamarádila s Janou od třetí třídy základní školy. Nesmělá a tichá Katka se do Jany, která se do Prahy přistěhovala z Ústí nad Labem, úplně zamilovala. Jana byla hezká, chytrá a milá, ale také energická a nad zakřiknutou a trochu šikanovanou Katkou roztáhla svá ochranná křídla. Staly se z nich nerozlučné přítelkyně, které si svěřovaly svá dívčí tajemství, probíraly kluky, tu a tam si zaklevetily. Chodily všude spolu, až jim spolužáci, a dokonce i učitelé začali říkat „dvojčata“.

 

A pak se ve třídě objevila nová spolužačka, krásná Marcela, hotová filmová hvězda. Sebevědomá, trochu nafoukaná a vůdčí typ. „Přifařila se k nám a hned se projevila jako rozkladný živel,“ vzpomíná dnes třiadvacetiletá Katka. „Jana ji začala obdivovat, což Marcela dovedla skvěle využívat. Začala si dělat na Janu právo a mě se snažila vytěsnit. Moc práce jí to nedalo, nebyla jsem žádná bojovnice a Marcela mohla Janě nabídnout víc než já. Tehdy jsme ještě neoceňovaly takové vlastnosti jako věrnost, spolehlivost a solidaritu, ale obdivovaly hlavně vzhled a nové hadříky, v tom Marcela vynikala,“ říká poněkud zatrpkle Katka.

 

Katka sice s Janou pořád ještě kamarádila, ale už to nebylo ono. „Hrála jsem druhé housle a nakonec se na mě Jana vykašlala úplně. Já ji ale měla pořád ráda, i když jsem byla naštvaná.“ 

 

O několik let později se situace změnila. Marcela šla „k ledu“ – byla pro Janu příliš dominantní a také trochu potvora. Jana potřebovala někoho, kdo by ji obdivoval a poslouchal, komu by si mohla vylít srdce a kdo by ji nepodrazil. Někoho, kdo by na ni nežárlil a nepřebíral jí kluky. Ideální model byla stále věrná a oddaná Katka. Z Katky a Jany byla proto zase nerozlučná dvojice. Ale zdaleka ne rovnoprávná, Katka přijala svou podřízenou roli, a dokonce se v ní cítila dobře. Než se na scéně objevila Linda.

 

„Bylo nám šestnáct a situace se opakovala. Jana šla do tanečních s Lindou a já zůstala zase na ocet. Tehdy mě to už přestávalo bavit, být pořád jen ta vzadu. Naštěstí jsem už v té době začala uvažovat o studiu na vysoké, našla jsem si koníčky…“ S Janou si ale občas zašla na kafe, dokonce společně oslavily i Katčiny osmnáctiny. Tehdy se jejich přátelství zase obnovilo, Jana měla za sebou milostné zklamání, přítele jí přebrala Linda. „Janu jsem utěšovala, jezdily jsme společně na naši chalupu, byla jsem ráda, že jsme zase přítelkyně.“

 

Z Katky se nakonec vyklubala hezká mladá žena, odmaturovala se samými jedničkami, dostala se na vysokou a seznámila se s Milanem. Vzali se ve třetím ročníku a Jana šla Katce za svědka.

 

„Jana už měla novou známost, Jindru, moc fajn kluka. S Milanem si padli do noty, a tak jsme jezdili společně na hory a Jana s Jindrou u nás byli pečení vaření,“ líčí svůj příběh Katka.

Stále častěji pak ale přicházela na návštěvu jen sama Jana. Prý jí to s Jindrou přestává klapat, potřebuje si to všechno srovnat v hlavě. „Pořád jsme její vztah probíraly kolem dokola, někdy u toho byl i Milan. Vůbec mi tehdy nedošlo, že mi Jana začíná lézt do zelí, byla to přece moje nejlepší kamarádka. Nakonec všechno prasklo. Jana se nechala mým Milanem utěšovat tak dlouho, až skončili v posteli,“ vypráví Katka. 

 

A to byl konec přátelství, které vlastně nikdy přátelstvím nebylo, protože se nezakládalo na rovnocenném vztahu. Jana opravdovou přítelkyni ani nepotřebovala, jen člověka na „více použití“ – oddaného pejska, který vždycky přiběhne na zavolání a odpustí veškeré křivdy. Ale ani Katka nehledala rovnocennou přítelkyni, podřízená role jí vlastně vyhovovala, dokud se do přátelství s Janou nezamotala třetí, ještě průbojnější a dominantnější dívka než Jana. Na rozdíl od Jany však Katka přece jen dodržovala zlatá pravidla přátelství: Byla věrná, nedělala žádné podrazy, a proto ji také ani nenapadlo, že by se Jana mohla s jejím mužem zaplést. Avšak ani Milan v tom není nevinně, vždyť pořádný chlap by si s nejlepší přítelkyní své ženy neměl nic začínat, a to i přesto, že příležitost dělá zloděje.

 

„Opravdu se zdá, že kamarádky jsou nebezpečnější svůdnice manželů než kamarádi manželek. Pro pořádného chlapa je zřejmě kamarádova žena tabu, a nějaký licoměrný chudáček by zas neměl šanci u ní. U žen, zvláště pak některých, je vše asi trochu jinak. Ať tak či tak, je dost dobrých důvodů, proč příliš nepropojovat svět vlastní rodiny a svět „holčičích“ přátelství. Už proto, že by se mohlo ukázat, jak labilní někdy bývají,“ říká na toto téma psycholog Petr Šmolka.

 

Případ Jany a Katky nelze ovšem považovat za jediný model dívčího kamarádství, i když ani vyrovnané vztahy nejsou vždy bez konfliktů.

 

„S Petrou kamarádím už od školky, známe se vlastně skoro celý život,“ vypráví dvacetiletá Lucie. „Naše přátelství vydrželo asi hlavně proto, že nás pojí spousta společných zájmů a máme podobné názory na život. Cením si na Petře to, že je upřímná a do očí mi řekne i nepříjemné věci. Někdy se kvůli tomu naštvu, ale mockrát se už ukázalo, že měla pravdu. Ani já si neberu servítky a někdy se pořádně pohádáme, ale nakonec se vždycky smíříme, protože si nechceme pokazit přátelství. Myslím, že lepší kamarádku, než je Petra, bych asi sotva našla,“ míní Lucie.

 

Podobně jako ona nahlíží na jejich přátelství i Petra. „Lucka je hodně od rány, někdy až neomalená, ale pak ji to mrzí. Většinou se hádáme kvůli úplným pitomostem, na závažné věci máme většinou stejný názor. Vůbec nechápu, jak může nějaká holka přebrat své nejlepší kamarádce kluka, to je fakt hrozný podraz. Tím by naše kamarádství skončilo, ale to se doufám nestane.“

 

Hana, Jarka a Blažena si říkají „Tři mušketýrky“. Začaly spolu kamarádit na střední škole a jejich přátelství trvá už pět let. „Mezi námi nebyla nikdy žádná velká rivalita,“ říká Blažena. „Jasně že jsme na sebe někdy trochu žárlily, třeba když se jedna z nás zaláskovala do opravdu krásého kluka a začala nás kvůli němu zanedbávat, ale že bychom jí ho chtěly přebrat? To teda fakt ne!“

 

Skloubit holčičí kamarádství a chození s klukem bývá někdy fuška a ne vždy se to podaří. „Sofie s tím má problém,“ vypráví osmnáctiletá Jitka. „Jakmile začne s někým chodit, jdou kamarádky stranou. Což teda moc nechápu, já mám taky kluka, ale babinec si vzít nenechám. Aspoň jednou týdně jdu s holkami na kafe. Fakt je, že se to příteli ze začátku nelíbilo, chtěl mě mít jen pro sebe, ale už to pochopil. Nejhorší je, když kluk začne na kamarádky své holky žárlit a nutí ji, aby si vybrala mezi ním a jimi. To ale platí i obráceně. Zkrátka člověk by si měl kamarády uchovat. Když se pak s někým rozejdete, aspoň máte pár ramen, na kterých se můžete vyplakat.“

 

Text: Dagmar Morenová

Foto: Shutterstock 

Komentáře

Přidat Nový

3.23 Copyright (C) 2007 Alain Georgette / Copyright (C) 2006 Frantisek Hliva. All rights reserved."