Společně hospodařit, společně bydlet, pořídit si dítě. Ale přitom si zachovat alespoň trochu nezávislosti…. Počet dětí, které se u nás narodily mimo manželství, stoupl za poslední léta čtyřnásobně.

 

„Moje babička se musela vdávat,“ vzpomíná třiadvacetiletá Zuzana a v náručí houpá osmnáctiměsíčního Adámka. Od svých osmnácti bydlí s Františkem, chodit spolu začali, když bylo Zuzce sedmnáct. „Babička se vdávala jen proto, že by její rodiče nepřežili, kdyby měla nemanželské dítě. Svatební noc proplakala a za dva roky se s manželem, který ji týral, rozvedla. Svého biologického dědu jsem nikdy nepoznala. A asi není ani o co stát.“

 

Také manželství Zuzčiny mámy skončilo rozvodem, ale s otcem má Zuzka výborné vztahy a jeho manželku i nevlastní dvanáctiletou sestru má moc ráda.

 

„Představa svatby mi nahání hrůzu, je to pro mě něco jako rodinná kletba. Kdo ví, jak by můj vztah s Františkem dopadl, kdybychom na sebe měli papíry. Takhle mi to vyhovuje a Františkovi taky. Znám spoustu holek, které žijí s přítelem, mají s ním jedno nebo dokonce už dvě děti a jsou v pohodě. Možná se časem i vdám, uvidíme.“

Jsou vztahy lidí, kteří spolu žijí na „psí knížku“ stabilnější než soužití sezdaných párů? Statistiky o tom mlčí. Sleduje se procento rozvodovosti (rozvodem u nás končí každé druhé manželství, což je velmi znepokojivý údaj) a domácí násilí. A vypadá to tak, že v manželských ložnicích bují více. Provází ho šikana, potravinový teror, boj o nadvládu a sexuální vyděračství. „V páru, který žije na psí knížku, může lépe fungovat neustálé usilování o přízeň partnera nebo partnerky, vzájemná ohleduplnost a pocit odpovědnosti,“ domnívá se sexuolog Radim Uzel.

 

Za poslední desetiletí se pohled společnosti na manželství výrazně změnil. Dříve lidé sňatkem svému okolí oznamovali, že jsou definitivně zadaní, což bylo důležité hlavně pro ženy. Vdaná paní měla vyšší společenský status a to jí otevíralo nové možnosti. Pokud se žena nevdala, byla „divná“, říkalo se o ní, že je stará panna nebo taky modrá punčocha, což platilo především o ženách, které chodily do práce a společensky se angažovaly. Změnil se i pohled na nemanželské děti. Nikdo je dnes nešikanuje, nikdo se jim neposmívá a to ani na venkově ne, přestože tam si lidé vidí „do talíře“ daleko víc než ve městech. Nikdo v rodném listu nestuduje, zda se uchazeč o studium či zaměstnání narodil z lože manželského či nikoliv. Tahle neetická a značně diskriminující kolonka vymizela z rodných listů už krátce po druhé světové válce a buďme tomu rádi. Ale není to tak dávno, ještě v šedesátých letech minulého století, bylo nemanželské dítě považováno téměř za pohromu. Dokonce i fakt, že se „holka musela vdávat“ se propíral široko daleko. Hlavně sousedky počítaly, za kolik měsíců po svatbě se „to té od vedle“ narodilo. „On se vám Pepíček narodil hodně předčasně, že jo? Chudáček! Ale na to, že je nedonošený, vůbec nevypadá!“ Kolik zlomyslných poznámek si chuděry maminky musely vyslechnout!

 

Instituce manželství se však držela nad vodou ještě několik desetiletí, než se začala neodvratně potápět. Pokud se manželé dohodnou na péči o děti a rozdělení majetku, rozvodové řízení proběhne raz dva. Nezkoumá se, z čí viny k rozvodu dochází, jako tomu bylo dřív. Být rozvedený není společenské stigma. Rozvod je nepříjemná záležitost, ale není to ostuda.

Dříve mělo manželství obecně vyšší hodnotu, zejména z pohledu věřících, jejichž počet v „pohanském“ Česku za dob komunismu poklesl a na vzestupu rozhodně není. Co Bůh spojil, člověk nerozpojí platí jen pro nevysoké procento věřících, protože i ti se rozvádějí.

 

Rodina je sice stále považována za základní kámen dobře fungujícího státu, ale žádný zákon nenařizuje, že musí být zastřešena manželstvím. Nač se vdávat nebo ženit, když manželství vztah nepojistí a před nevěrou nezachrání, plynou z něj jen povinnosti, stereotyp a nuda.

 

„Proti svatbě v zásadě nic nemám, ale pořád jsme ji odkládali a odkládali… Napřed proto, že jsem se nechtěla vdávat s bříškem, pak jsme se stěhovali a zařizovali si byt. A teď už o tom ani nemluvíme,“ svěřuje se Radka, maminka tříleté Anežky. „Jirka, můj partner, je pořád tak trochu divoch. Místo aby koupil pořádné rodinné auto, pořídil nám Forda dodávku, aby se mu tam kromě dětské sedačky vešel snowboard a abychom tam prý mohli spát, až budeme cestovat. S malým dítětem? To nebyl nejlepší nápad. Jirka se taky nijak zvlášť neomezuje ve svých zálibách, mejdany s kamarády si nedokáže odepřít.“

 

Radka si nemyslí, že by svatba něco změnilo. „Pochybuju, že by byl zodpovědnější. Má prostě takovou povahu. Na druhou stranu si myslím, že se kvůli Anežce přece jen trochu krotí, přese všechno mu na nás záleží a máme se rádi. Možná se bojí, že bych mu po svatbě to trajdání s kamarády po nocích zatrhla a chtěla bych, aby seděl doma v papučích a na chodu domácnosti se víc podílel, ale on to samozřejmě nepřizná.“

 

Zastánci manželství tvrdí, že vstupem do manželství si dva lidé dávají najevo, že to spolu myslí vážně a chtějí si stát po boku v dobrém i zlém a že nezačnou balit kufry, sotva na ně někdo jiný svůdně zamrká. Stoupencům volných svazků vyčítají nedostatek zodpovědnosti a potřebu ponechat si otevřená zadní vrátka pro případ, že se vztah pokazí.

 

Odpůrci manželství naopak hlásají, že papír lásku neposvětí. Už to, že spolu dva mladí lidé navážou vztah, znamená vzájemnou odpovědnost. Ale kladou velký důraz na osobní svobodu, kterou považují za jednu z nejvyšších hodnot. Zatímco v devadesátých letech se nesezdaným párům rodilo každé dvanácté dítě, dnes je to každé třetí. Skoro 40 % dětí, které se narodily v roce 2008, nežije v klasické rodině.

 

Proč lidé nechtějí uzavírat sňatky? Podle socioložky Jany Tiché je to díky takzvanému druhému demografickému přechodu. Vyrostla generace, která dospívala koncem osmdesátých let - odmítá podřizovat svůj život vnějších autoritám, povinnosti nebo společenským normám. Klade důraz na svobodu, seberealizaci a sebevyjádření. Mladí lidé necítí potřebu své svazky právně ukotvit, papír z městského úřadu jim ke společnému soužití nechybí. Svatba už není „in“, je zkrátka „out“.

 

Ale co děti? Jak se na to budou dívat ony? Třeba že mají jiné příjmení než jeden z rodičů. „Můj syn má křestní jméno po otci a příjmení po mně, tak jsme se s partnerem dohodli,“ říká Alžběta, dcera známého advokáta. „Se svatbou zatím nespěcháme, klukovi je teprve půl roku a já ještě kojím. Pokud se vdám, chci to pořádně zapít,“ směje se dvaadvacetiletá studenka práv. „Příjmení nebudeme měnit ani po svatbě, partner si to svoje ponechá,“ odpovídá na moji otázku. Anna nepochybuje, že jim vztah vydrží i bez papírů. A za pravdu jí dává i rodinný poradce Petr Kopecký. „Dítě bude spokojené, když jeho rodiče budou mít spokojený vztah. A pokud je spokojenými udělá fakt, že nejsou manželé, pak není co řešit.“

 

Poněkud jiný případ je třicetiletá Anna. Má dvě nemanželské děti, ale ani jedno nemá v rodném listu uvedeného otce. A přitom šestiletý Ondra už půjde v září do školy. „V době, kdy se Ondra narodil, měl můj partner velké dluhy. Neměli jsme kde bydlet a já měla jako svobodná matka a navíc nezaměstnaná nárok na sociální bydlení,“ vysvětluje své rozhodnutí Anna. Jenže čas ubíhal, dluhy přibývaly, partnerova firma šla do konkursu a narodila se Lukrécie. Anna jméno otce do rodného listu dcery opět neuvedla.

 

„Vím, že jsem se ze zákona připravila o nárok na alimenty,“ přiznává. „Ale můj partner se o děti dobře stará, je to hodný táta a určitě by je nenechal strádat,“ utěšuje se Anna. Možná že se Ondra i jeho sestřička budou jednou hodně divit, proč nemají v rodném listu zapsaného tatínka. Rodný list totiž budou potřebovat předložit při různých příležitostech – a všechno si v něm přečtou. Anna vůbec neví, jak to svým dětem vysvětlí. Nechce myslet na budoucnost, ta je ještě daleko a ona teď musí řešit přítomnost.

„Život na psí knížku“ je jistě mnohdy příjemná i užitečná forma spolužití mladých, nebo naopak seniorů. Pokud dva mladí bezdětní žijí spolu, mají spoustu možností se dobře poznat ve všech životních situacích. Tím pochopí, zda jsou ochotni snášet a tolerovat nejenom dobré, ale špatné vlastnosti svého partnera. Včas poznají i celou jeho rodinu, tchány a tchýně a také budou moci odhadnout, jak se k nim jejich partner bude chovat poté, co první zamilovanost a sexuální přitažlivost pomine. Jsme totiž odrazem svých rodičů a proto vůbec není špatné co nejdříve poznat zblízka rodiče druhé strany. Mnoho lidí se takhle už vyvarovalo unáhlených a do budoucna nešťastných manželských svazků.

 

V době, kdy prakticky nikdo nemusí mít nechtěné dítě, jelikož možnosti 21. století a zejména osvěta jsou nedozírné, jsem přesvědčena o tom, že rozhodnou-li se oba dva partneři mít potomky, měli by také vědět, že by je měli přivést do stabilního svazku. Ne že by každé manželství bylo stabilní, ale faktem je, že je daleko komplikovanější opustit manželku či manžela, než opustit partnera. Vzhledem k tomu, že manželství funguje mnoho století a že i v současné době mají i homosexuální páry upraveno quasi manželství ve formě partnerství, nezdá se, že by se blížil zánik této instituce.

 

Děti, které mají v rodném listě oba dva rodiče, mají v každém případě výhodu. Vědí, kdo má k nim vyživovací povinnost i to, po kom budou dědit, a to nejenom majetek, ale rovněž genetickou výbavu, což je z hlediska moderní medicíny velmi důležité. Avšak i rodiče mají výhodu, mají-li děti zapsány v rodném listu, a to proto, že i děti k nim mají vyživovací povinnost. Nikdo předem neví, kdy ve stáří bude muset potomky třeba nutit k tomu, aby mu pomohly. 

 

Na svazky, do kterých se rodí děti bez uzavření manželství, doplácejí především mladé ženy, když jejich partneři se necítí být ničím vázáni, k matkám svých dětí nemají jakoukoliv vyživovací povinnost. Oba dva partneři žijí v provizoriu, nemají společný majetek, nemají společný byt, ani auto a ten z nich, který tyto věci vlastní, nemá vůči druhému jakoukoliv povinnost se s ním vypořádat. Zákon o rodině velmi rozumně upravuje vztahy mezi manželi a dětmi, stejně jako tyto vztahy upravuje zákon o registrovaném partnerství. 

 

V současné době lidé neuzavírají manželství také proto, že náš sociální stát podporuje tzv. osamělé matky s dětmi, poskytuje jim řadu výhod, aniž by zkoumal, zda opravdu jsou podmínky pro čerpání různých sociálních dávek splněny. Jakmile začne stát tyto okolnosti opravdu zkoumat, zajisté se počet sňatků zvýší.“

 

Text: DAGMAR MORENOVÁ

Foto: SHUTTERSTOCK 

Komentáře

Přidat Nový

3.23 Copyright (C) 2007 Alain Georgette / Copyright (C) 2006 Frantisek Hliva. All rights reserved."