

Samotáři. Staré panny. Zoufalci na ocet... Dnes se jim říká singles a vůbec to nejsou chudáci na čekané. Jsou to atraktivní úspěšní lidé, pro které je život o samotě výsledkem svobodné volby. Patříte k nim? Pak vám gratujuleme!
„Chudinka, ona pořád nikoho nemá...“ To je častá reakce na zjištění, že kamarádka/sestra/dcera je stále nezadaná. Ale ona je přitom šťastná a spokojená a otázky po partnerovi, případně svatbě a dětech jí pěkně lezou na nervy. Je totiž sama, ale rozhodně ne osamělá. Zkrátka single.
Samota není osamělost
Samota je stav, který si člověk sám zvolí. Osamělost je naproti tomu prožitek chybějící blízké bytosti, což jsou dva stavy, které nemusí být totožné.
Singles lze definovat jako ekonomicky nezávislé a nesezdané jedince, kteří bydlí sami (psy, kočky a spolubydlící stejného pohlaví nepočítaje). Psycholožka Marta Boučková mezi singly nezahrnuje ty, kteří jsou jen v přechodové fázi mezi dvěma vztahy. Být single je podle ní svobodné rozhodnutí, kterému dnešní doba nahrává nejen rozvolněním zažitých zvyklostí, ale i moderními technologiemi, které dovolují udržovat vztahy na dálku – ať už jsou to letadla, mobilní telefony nebo internet.
Jak se rodí singl
Volba stát se singlem nevzniká automaticky, ale většinou na základě zkušeností z předchozích vztahů. Jejich konec s sebou vždy nese začátek něčeho nového a nabízí možnost nalezení vlastní identity. Často až po rozchodu zjistíte, že ve vašem životě jsou tak velké „nánosy“ po vašich ex-partnerech, že už jste skoro zapomněla, co je pod nimi – vaše vlastní já. S odchodem pana Nepravého pochopíte, že rocková hudba vás vlastně vůbec nezajímá, na ryby vás chodit nebaví a že teplé večeře k životu vážně nepotřebujete. Najednou máte jen svůj vlastní čas a prostor, se kterým můžete svobodně nakládat. Jakmile si uvědomíte, jak široké obzory se vám otevírají, porozchodová deprese přejde v euforii. Upevnění vlastní osobnosti s sebou však nese menší ochotu se jí pro příště vzdávat. Máte našlápnuto stát se singlem.
„Já jsem vždycky chtěla mít rodinu, jen jsem neměla štěstí na chlapy,“ vypráví svobodu milující, samostatná a úspěšná Eliška, jejímž životem prošla úctyhodná řádka pozoruhodných mužů. Od většiny z nich Eliška prchla právě proto, že ji chtěli zkrotit, usadit se s ní, rozvést se kvůli ní, založit rodinu. „Nikdo mi nestál za to, abych s ním chtěla strávit celý život.“ Takový pocit má patrně většina dnešních dámských singles. Někde v pozadí si sice uchovávají vědomí, že mít rodinu je asi vcelku přirozené, ale nějak se jim nechce této přirozenosti obětovat svobodu, kariéru a v neposlední řadě i možnost vystřídat partnera, když se vztah přežije. Čím jsou starší, tím méně jsou ochotné zvykat si na nové spolubydlící, kteří nemají rádi jejich psa a čůrají okolo záchodové mísy. Některé na partnerství rezignují úplně a dokážou potlačit i svůj sexuální pud.
Většina singles ale nežije v celibátu. Mnohdy mají kvalitnější sex než lidé žijící v manželství. Udržují erotická přátelství nebo víkendové vztahy, kdy s partnerem sdílejí jen to, co je skutečně spojuje a co je jim příjemné. Stejně jako Eliška hledají protějšky, které je neohrožují – to znamená ženaté muže, popřípadě vztahy na dálku.
Sňatky z rozumu„Pokaždé, když mi nějaká přítelkyně oznámí, že se bude vdávat, automaticky se zeptá, kdy do toho praštím já,“ stěžuje si třicetiletá Markéta. „Už jsem se naučila, že nikdy nemám říkat nikdy, ale stejně... Když se rozhlédnu okolo sebe, znám jedno jediné, léty a masakry prověřené manželství, které láskyplně překonalo desetiletí. A to se mi jeví jako poměrně chabé množství na to, abych uvěřila, že by se zrovna to moje mohlo povést.“
Tato obava má něco do sebe. Podle některých statistik se totiž v Čechách rozvádí 50 % svazků, podle jiných dokonce 62 %. A ty, co vydrží, jsou často důsledkem strachu ze změny a ze samoty.
Mnoho lidí se rozhoduje žít v manželství nebo alespoň „na hromádce“ pod vlivem sociálního tlaku. Pokud je většina vašich přítelkyň pod čepcem, máte větší pravděpodobnost, že podlehnete i vy. Jak tvrdí Marta Boučková, „singles je vývojově mladá forma vztahu. Tím pádem je revoluční, a nelze tudíž očekávat, že se setká s nadšenými reakcemi okolí.“ Přesto se počet těch, kteří místo sladkého „ano“ říkají „ne“, stále zvyšuje. Klub „Ani za nic“ čítá už téměř 16 % populace.
Závislost na nezávislosti
Na singles se často nahlíží jako na emočně vyhaslé lidi, kteří vše obětují kariéře a vlastnímu prospěchu. Na druhou stranu jsou největšími hltači romantických songů a zamilovaných filmů. Nejsou vyhaslí, jen jsou nároční. A často uplatňují své právo na věčnou extázi. „Casanovové“ nejsou jen někteří muži. I mezi single ženami je silně zastoupená skupina „hledaček věčného štěstí“, které se pídí jen po začátcích vztahu, protože jsou nejhezčí a emocionálně nejvíc nabité.
V období zamilovanosti se dostáváme doslova pod vliv drog – hormonů, které mají charakter přírodních opiátů. Láska se dá vyjádřit jako chemická formule C8H11N. Návykovou látkou je zde hormon fenylethylamin, který náš mozek začne produkovat, když jsme v kontaktu s objektem své touhy. Fenylethylamin je zdrojem prudké euforie, na které se (důsledkem působení dalšího hormonu – dopaminu) stáváme závislými a máme tendenci ji už napořád více či méně úspěšně přivolávat. Tento „trip“ však vydrží maximálně tři roky (ale spíš méně).
Pokud pár během těchto let zamilovanosti nepřivede na svět dítě, zdá se, že ho pohromadě nic nedrží. Milostní feťáci (love-junkies) tak hledají další dávku své drogy a vyhledávají nový objekt, který by jim ji poskytl. To je případ mnohých singles, kteří navíc tuto hormonální závislost rafinovaně obcházejí a zamilovanost si prodlužují tím, že si se svým partnerem zůstávají stále vzácní. Žijí odděleně nebo si hledají milence nedostupné – tedy zadané či vzdálené.
Nesnesitelná možnost volby
I zarytí singlové často nakonec vplují do tradičního svazku. K rozhodnutí vzdát se single života většinu žen nakonec dovede touha po dítěti. Kritickým obdobím je věk okolo pětatřiceti let.
Před sto lety to měly ženy v jistém smyslu jednodušší. Neexistovala antikoncepce, takže možnost ovlivňovat, zda, kdy a s kým budou mít kolik dětí, byla omezená. Navíc ženy byly na mužích ekonomicky závislé, takže si nemohly moc „vyskakovat“. Neměly na vybranou. „Dnešní doba skýtá nesnesitelnou možnost volby. Spotřební společnost se všemi jejími mechanismy nás nutí uvěřit, že můžeme mít všechno: rodinu, kariéru, svobodu, spokojený vztah a ještě u toho být krásné a žádoucí. To ale nejde. Je potřeba se rozhodnout, určit si žebříček hodnot,“ vysvětluje doktorka Boučková.
„Mnoho žen se nakonec racionálně rozhodne mít děti s partnerem, kterého sice moc nemilují, nijak zvlášť si s ním nerozumí, ale na druhou stranu jim není vysloveně odporný a nebije je, tak co... Toto racionální rozhodnutí ale moc nefunguje. Vědomí tolika dostupných možností je stahuje zpátky, chtějí mít pořád tu velkou lásku, o které všude čtou a slyší. Zříct se mnoha možností, vybrat jen jednu nebo jen pár z nich a trvat na svém rozhodnutí je pro většinu lidí hrozně těžké.“
Kristova léta, dámy
Touha po dítěti může na někoho přijít ve dvaceti, na někoho v pětatřiceti a na někoho vůbec. „Je to výslednice mnoha tlaků, sociálních i biologických, a také vašeho osobnostního nastavení: zda jste spíš pečující, nebo výkonově laděná, zda jste zvyklá žít ve větší skupině, nebo osamoceně a podobně. Navíc existuje něco jako nákaza. Když vaše kamarádky rodí jako o překot a jsou v mateřství spokojené, snadno se necháte stáhnout,“ podotýká Marta Boučková.
Pro někoho je mateřství ta nejúžasnější věc na světě, pro jiné znamená narození dítěte „konec dobrodružství, růstu, sexuality a života samého“, jak napsala Ellen Pecková v knize The Baby Trap. Ostatně podle jedné britské studie je rodičovství často spojeno s vyšší mírou deprese.
Pokud mají děti lidé, kteří po nich skutečně touží a jsou připraveni jim obětovat své dosavadní zvyky, kariéru a svobodu, je to v pořádku. Jak už ale bylo řečeno, nemůžeme mít všechno. Ti, kteří se k rodičovství nechají stáhnout sociálním stereotypem, aniž by si uvědomovali, co vše s sebou přináší, nebývají ve své roli šťastní a nejsou ani schopni být skutečně dobrými rodiči, protože dítě vnímají jako překážku.
Zdá se to být egoistické. Singlové odmítají přinášet oběti. Kolikrát si žena, která se rozhodne být svobodná a bezdětná, vyslechne, že je prostě jenom sobecká? Ale sobecká vůči komu? Vůči svým nenarozeným dětem? Vůči partnerovi? Vůči rodičům, kteří se těší na vnoučátka? Vůči kamarádkám, které štve, že si s nimi nechce povídat o tom, jak mimi papá a kaká? Vůči přelidněné planetě?
Manžela? Nepotřebuju!Být single ale nemusí nutně znamenat být bezdětná. Vždyť kolik rozvedených žen se nejen kvůli dětem rozhodlo, že „než posluhovat dalšímu pitomci, radši zůstanu sama“? Jsou dokonce i takové ženy, které se programově rozhodly pro dítě bez tatínka. „Dítě chci, ale ideálního partnera jsem zatím nenašla,“ říká Zuzana. „Pokud ho nenajdu do dvou let, jsem připravena pořídit si dítě s někým, kdo bude aspoň trochu přijatelný, a pak ho vychovávat sama.“
Když Renata ovdověla, bylo jí sotva padesát a muži se za ní na ulici stále ještě otáčeli. Po dvou letech na ni dcera udeřila: koukej si někoho najít! „A co bych s ním asi tak dělala? Já potřebuju někoho, kdo se mnou bude chodit do kina a na výstavy, na víno, cestovat a povídat si. Někoho, s kým si budu rozumět. Nepotřebuju manžela. Radši budu sama, než abych byla s někým jen proto, abych nebyla sama.“
Pokud ale nemáte manžela nebo přítele, potřebujete nutně přítelkyni, a ne jednu. „Když žena zůstane sama, mnohdy ji právě tato samota trápí, nebo si najde někoho jiného, anebo vstoupí do společenství žen. A možná, že právě společenství žen je dobrý způsob, jak prožít šťastný aktivní život,“ dodává Marta Boučková.
Výsledky jednoho výzkumu provedeného v Británii dokazují, že polovina žen si stěžuje na trvalé deprese. Jako hlavní důvody uvádějí rostoucí stres z kombinování kariéry a rodinného života, nenaplněné naděje a nespokojenost v manželství. Zaručená cesta, jak nezažít deziluzi z manželství, je ho neuzavírat. Navíc podle jiného britského výzkumu jsou ženy, které zůstaly samy celý život, spokojenější a vyrovnanější než vdané nebo rozvedené. Jinak řečeno: čím delší samota, tím větší psychická pohoda.
Rada pro váhavé: vyzrajte na komplex Bridget Jonesové
Máte pocit, že manželství ani partnerství není nic pro vás, ale bojíte se, že dřív nebo později podlehnete tlaku okolí? Nedejte se! Vysvětlete svým blízkým, že ne každá žena má „komplex Bridget Jonesové“, tedy nepřekonatelnou touhu najít a ulovit toho Pravého (případně kohokoliv), protože být po třicítce sama je přece hrozná ostuda.
Navíc když přestanete stále číhat na novou oběť a naučíte se být spokojená sama se sebou, uleví se vám. A další výhody? Možnosti, které se před dnešními singly otevírají, jsou neuvěřitelně široké. Můžete se naplno věnovat práci, a pokud vás nebaví, najít si jinou, třeba v jiném městě nebo v zahraničí. Nezodpovídáte se nikomu jinému než sama sobě, takže je na vás, zda volný čas strávíte sportem (konečně se naučíte jezdit na koni a uděláte si potápěčský kurz), sebevzděláváním (je prostě dobré mluvit alespoň trochu jazykem země, kam cestujete, a přednášky z dějin umění jsou docela vzrušující), rozvojem svých koníčků (vyrobit si originální keramický servis nebo malované hedvábné záclony) nebo zda uplatníte svoje pečovatelské sklony jako dobrovolnice v nějaké neziskové organizaci.
S každou nově objevenou aktivitou potkáte lidi, kteří mají stejné zájmy jako vy, a časem zjistíte, že váš čas je tak nabitý, že špinavá okna holt budou muset počkat. Riskujete tak, že vás single život začne proklatě bavit. Ale je to opravdu takový risk?
Text: Soňa Mrzenová, Foto: Profimedia.cz