Naše nejúspěšnější lezkyně v boulderingu i na skalách Nelly Kudrová se věnuje svému sportu teprve deset let. Na umělých stěnách trénuje a soutěží, v přírodě postupně zvyšuje obtížnost svých přelezů. Stihly jsme se sejít jen díky tomu, že letos panovala v celé Evropě dlouhá zima. Jakmile se oteplilo, vyrazila Nelly do skal.  

Lákaly, vyrůstala jsem na Děčínsku, a tam je skal spousty, navíc jsme měli známé, kteří lezli. Jenže rodiče si nepřáli, abych lezla. Později už jsem si to vybojovala sama. 

Trochu ano, protože si myslím, že co do sebe dostane člověk v dětství, je velké plus. Ale na druhou stranu díky tomu, že jsem si tenhle sport vybrala až v dospělosti, nemám takové ty výkyvy, že bych s ním chtěla seknout nebo že mě to nebaví. 

Nějaký talent asi mít musím, od začátku jsem měla dobrou techniku a poměrně silné prsty. Umím se hýbat, ale mám i rezervy, třeba v dynamických pohybech nebo ve skocích. Nevím, jestli se dá mluvit o vrcholné úrovni, ve srovnání se světem nejsou moje výkony kdovíjaké. V Čechách není mezi ženami taková konkurence, proto jsem víc vidět.  

Chodila jsem na vysokou a potřebovala nahnat nějaké kredity, chtěla jsem se proto přihlásit na lezecký kurz na univerzitě. Bylo ale plno, jenže jsem to nechtěla vzdát, a tak jsem se rozhodla přihlásit rovnou do lezeckého oddílu. Byl už pozdní podzim, takže moje první zkušenosti nebyly se skálou, ale s umělou stěnou. Kamarádi z oddílu mě naučili jistit, uvázat nějaký ten uzel a pak už jsem ve vypůjčeném sedáku a v teniskách lezla, jak se dalo. Šlo mi to docela dobře, i proto mě lezení tak chytlo.  

Komerční boulderové stěny jsou hodně rozlehlé, i když nízké, a je na nich nepřeberné množství chytů. Zkušenější lezci si vymýšlejí bouldry, tedy cesty sami – je to skvělý trénink, protože zkoušíte přesně to, co vám nejde, a můžete lézt, aniž byste si s ostatními lezci překáželi. Začátečníci většinou lezou barevně označené bouldry, které jsou různě obtížné. Na stěnách s lanem už potřebujete ovládat jištění a lezete po barevně označených chytech cesty určité obtížnosti, která je vždy pochopitelně uvedena.  

To je úplně normální. Pokud se chcete zlepšovat, musíte lézt na hranici svého maxima, takže můžete spadnout v každém kroku. Ale nic se nemůže stát, podlaha je pokrytá silnými matracemi. 

Jste úřadující mistryní ČR v boulderingu a v obtížnosti. Jak se takové závody hodnotí? 

Jsou to dvě odlišné disciplíny. Závody v boulderingu probíhají tak, že je postaveno většinou pět bouldrů, přičemž na zdolání každého máte časový limit pět minut. Jsou stanovené „startovací chyty“ a top, což je poslední povinně dosažený chyt. Mezitím je ještě chyt označovaný jako zóna, který bývá zhruba vprostředku. Hodnotí se dosažený top, případně zóna a počet pokusů. Před startem jste v izolaci, nevidíte tedy žádnou závodnici, která leze před vámi, a je jen na vás vymyslet optimální způsob přelezu. V boulderingu jde kromě maximálně fyzicky a technicky náročného výkonu i o vymyšlení správné posloupnosti jednotlivých kroků, což je mnohdy záludný rébus. 

Při závodech na obtížnost má stěna tak deset až patnáct metrů, jste jištěná lanem a máte přesně vymezenou cestu. Hodnotí se, kdo doleze výš. Zatímco na boulderech potřebujete spíše výbušnou sílu, v obtížnosti rozhoduje vytrvalost.

Na závodech Českého poháru nás bývá většinou okolo patnácti. Holek sice ve skalách potkáte dost, ale ze závodění mají často úplně zbytečný respekt. 

V Čechách se dá lézt od brzkého jara až do podzimu, na jihu Evropy nebo v Thajsku i přes zimu.

Prakticky po celé Evropě, na delší výjezdy hlavně do Itálie a do Francie, kde je nádherné lezení. Na víkendy jezdím do německé Frankenjury. Na skalách trávím hodně času, nedovedu si představit, že bych měla zaměstnání s pětitýdenní dovolenou. Lezení je sice svobodný sport, ale určitým způsobem svazuje, člověk mu musí hodně podřídit.

Přesně tak. S přítelem, který je taky lezec, vytipujeme oblast, kam pojedeme, nasedneme i se psem do dodávky a vydáme se na cestu.   

Venkovní závody se nedělají, spíše jen exhibiční lezení. Nejobjektivnější cesty se dají postavit jen na stěně. Tam prostě vezmete chyty a vytvoříte cestu, která je pro každého stejně nová. 

Skály, po kterých se leze, jsou zajištěné a už od pohledu pevné a čisté, tedy bez vegetace. Buď jsou na nich nýty nebo borháky, do kterých cvakáte expresky. Do nich zapínáte lano a díky tomu jste jištění. Dají se ale lézt i nezajištěné terény, tam je vše komplikovanější, přístup, jištění, sestup a tak dál… Na jednom skalním masivu může být i sto různých cest. 

Jasně, ale je to jenom v hlavě. Když chcete vylézt cestu, vysloveně tím žijete. Nějakou dobu ji zkoušíte, přemýšlíte o ní, jednotlivé kroky se vám honí před spaním v hlavě, prostě vás to nepustí. Pokud chcete těžkou cestu vylézt, nemůžete k tomu přistupovat laxně. 

To by člověk měl mít. Záleží ale na tom, jestli lezete takzvaně na „on sight“, což znamená, že přijdete ke skále, kouknete se na cestu odspodu, pak do ní nastoupíte a pokusíte se ji přelézt na první pokus. Nevíte, kde je klíčové místo, kde může být problém. To je nejobtížnější a nejcennější skalp pro lezce. Další možností je cestu si nacvičit. Pak víte, kde jsou větší chyty nebo nějaké odpočinkové místo. Víte, kam dát nohu a jestli se chytit dvěma nebo třemi prsty, víc vlevo nebo víc vpravo.   

Spíše na pískovcích, kde je jištění mnohdy daleko od sebe, a tudíž hrozí dlouhý pád, a to je trochu o strach. I proto se soustředím více na lezení na vápně, kde jsou cesty lépe odjištěny.

Existují i cesty nebo lezecké oblasti, které jsou nebezpečné a někteří lezci je přímo vyhledávají, ale já mezi ně nepatřím, takže do těchto situací se dostávám výjimečně. Ale jisté riziko vždy existuje.

Když vám nateče předloktí tak, že ho máte celé ztvrdlé, tak to dost bolí. Nebo když si prolezete prsty a nemáte na nich žádnou kůži. Ale myslím, že jsou sporty, které bolí daleko víc. 

…já ruce raději nikde neukazuju! Klouby mi hodně zesílily, ale to je přirozené, i prsty mám silnější. Maminka vždycky „pláče“, jaké jsem měla krásné ruce, když jsem ještě nelezla. 

Ano, ale začali jsme s tím nedávno, teprve se všechno rozjíždí. Zdá se mi, že trochu větší zájem je o lezení na stěnách s lanem, tam se člověk naučí i základní jistící techniky a může vyrazit do skal. Na bouldrové stěně se s kurzisty zaměřuju především na samotnou lezeckou techniku.  

Chci tradičně objíždět závody Českého poháru jak v obtížnosti, tak boulderingu a chtěla bych se zúčastnit těch několika málo závodů Světového poháru v obtížnosti, které se budou konat v Evropě.

Mám tu přítele, v Praze máme zázemí, ale čeká nás stěhování. Kousek za Prahou jsme koupili krásné stavení. Nejvíc se těším na to, až budeme dávat do kupy zahradu. 

Podařilo se vám vůbec dokončit školu, kterou jste studovala, když jste začala lézt?   

To se mi bohužel nepovedlo. Díky tomu, že jsem překročila maximální možnou dobu studia, musela jsem státnice udělat „na on-sight“, což jsem psychicky neustála a jednu státnici jsem nezvládla. Je mi to docela líto, přece jenom jsem tomu věnovala dost času a úsilí. 

Nelly Kudrová se narodila 26.9.1980 v Děčíně. Je naší nejlepší skalní lezkyní. Vloni se začala aktivně věnovat přelézání těžkých cest v německé Frankenjuře. Pravidelně zdolává přelezy s obtížností 8a+ a 8b. V letošním roce se chce pokusit zdolat stupeň obtížnosti 8c. Pokud se jí to podaří, stane se teprve druhou ženou, která by takovou obtížnost ve Frankenjuře zvládla. Je úřadující mistryní České republiky v boulderingu i v lezení na obtížnost. Když má volno, ráda pracuje na zahradě, čte nebo se dívá na filmy. Ze sportů preferuje kolečkové brusle, plavání a jízdu na kole.   

 

TEXT: Andrea Skalická    

Komentáře

Přidat Nový

3.23 Copyright (C) 2007 Alain Georgette / Copyright (C) 2006 Frantisek Hliva. All rights reserved."