Nevidomá sportovkyně Miroslava Sedláčková je žena mnoha zájmů. Přestože nevidí, dokázala toho několikanásobná účastnice letních i zimních paralympijských her už opravdu mnoho – na poslední paralympiádě v Pekingu vytvořila světový rekord v běhu na 1500 metrů.

Mirka je nezmar. Aktivní člověk, který svůj handicap příliš nevnímá. Žije tak, jak jí bylo dáno, a snaží se docílit maxima. Ve sportu i v profesním životě. Vystudovala Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze a dnes pracuje na Státním úřadě životního prostředí. Zároveň studuje Českou zemědělskou univerzitu. V oboru informatika a softwarové inženýrství je od loňského května bakalářem a při zaměstnání pokračuje v magisterském studiu. Cestu ke sportu si našla sama. „Rodiče chtěli, abychom se seznámili se vším, takže jsem od dětství sportovala, hodně mě bavily například běžky. Rozhodně jsem ale tehdy nepomýšlela na vrcholné sportovní akce. Fyzičku jsem získala spíše díky tomu, že babička bydlela na vesnici a měla hospodářství. Pomáhala jsem na zahradě, při sekání trávy i kolem zvířat,“ říká Mirka. Inspirací mi byl i televizní seriál Dlouhá míle, který běžel v televizi, když jsem byla malá holka. Šlo v něm o udělení ceny fair play. Tehdy jsem si uvědomila, že sport je fér a že se v něm dá bojovat čestně.“

Mirčinou doménou byly zpočátku zimní sporty. Pro radost jezdila na sjezdovkách, ale v běhu na lyžích měla vyšší cíle. Na start prvního velkého závodu se postavila v roce 1993, ve svých šestnácti letech. „ Sportu jsem začala propadat čím dál víc až na vysoké škole a hledala jsem cesty, kde a jak by se dalo trénovat. Nakonec se mi podařilo probojovat se na dvě zimní paralympiády,“ říká Mirka. Už v roce 1998 v Naganu stála na startu pětikilometrového běhu klasickou technikou. „Byl to pro mě hodně těžký závod, na čtvrtém kilometru jsem úplně „ztuhla“ a ani nevím, jak jsem se dostala do cíle,“ popisuje Mirka jednu z prvních mezinárodních zkušeností. Nakonec dojela na 10. místě. Právě paralympiáda v Naganu pro ni znamenala zlom. Tam zjistila, že chce u sportu vydržet a dát mu maximum. „Bylo to pro mě velké nakopnutí, uvědomila jsem si, že má smysl dělat sport ještě s větším zaujetím než doposud.“ Tvrdě na sobě pracovala, toužila totiž po tom se výkonnostně přiblížit soupeřkám, na které v Naganu neměla. Ještě v témže roce je začala při seriálu závodů Evropského poháru pomalu dohánět. První medaile se Mirka dočkala v roce 2002 – na závodu Světového poháru v Rakousku obsadila 3. místo na 10 kilometrů klasicky.

Po paralympiádě v Salt Lake City, na které vybojovala v závodě na 10 kilometrů volnou technikou 5. místo, chtěla se sportem skončit. Po promoci na právech nastoupila do práce a měla pocit, že kariéru nelze se sportem skloubit. Shodou náhod však potkala trenéra atletiky Václava Webra a právě on jí doporučil, ať zkusí namísto běžek atletiku, která není tak časově náročná a navíc není závislá na sněhu. Mirka měla už s během zkušenosti – při přípravě na zimní paralympiádu v Salt Lake City nastupovala za oddíl Spartak Praha 4 v atletické  lize a postupně se zlepšovala. Proto se rozhodla, že to s během zkusí. „Trénovala jsem denně, někdy i dvoufázově. Když to šlo, ráno jsem šla na stadion, hned po tréninku do práce a pak znovu na trénink.“ Ještě v roce 2002 se zúčastnila mistrovství světa v atletice zrakově postižených. Psal se rok 2002 a její první konfrontace se světovou špičkou dopadla nad očekávání. „Překvapila jsem tam sama sebe. S minimálními zkušenostmi jsem v běhu na 1500 metrů obsadila 5. místo,“ vzpomíná Mirka.

Mirka Sedláčková musí mít kvůli svému handicapu vedle sebe zkušeného běžce, rychlejšího, než je ona sama. Trasér je totiž alfou a omegou jejího úspěchu či neúspěchu. Běží těsně vedle sebe, v rukou svírají gumu, která je spojuje, musí mezi nimi být dokonalá souhra. „S traséry je to někdy těžké,“ říká lakonicky Mirka. „Když si někoho vytipujete, musíte ho především přesvědčit, ať to zkusí. Jde také o to, jestli je ten člověk ochoten se přizpůsobit a zda má schopnost vcítit se do mých pocitů a do mé situace.“ Mirka měla od počátku na traséry trochu smůlu. První trasér neměl podle jejího trenéra Václava Webra zdaleka takovou kvalitu, aby byla schopna podávat ty nejlepší výkony. Přesto na mistrovství Evropy v Assenu společně obsadili dvě čtvrtá místa v běhu na 1500 metrů a 5 kilometrů a Mirka tak splnila limit pro účast na letních paralympijských hrách v Aténách. „Úspěšnou sezonu 2003 jsem završila účastí na mistrovství Evropy v silničním běhu na 10 km v italském Soave, kde jsem získala vytouženou zlatou medaili,“ vzpomíná Mirka na svůj první velký úspěch. Radost ale netrvala dlouho – její trasér, s nímž pilovala běh na první letní paralympiádu krátce před odletem do Atén onemocněl a Mirce účast utekla. Co se dělo dál? Hledala spolu s trenérem nového traséra a dál trénovala. Z mistrovství Evropy v Espoo v roce 2005 přivezla dvě bronzové medaile (800 a 1500 metrů) a na světových hrách zrakově postižených v brazilském Sao Paulu vybojovala v běhu na 800 metrů stříbrnou medaili. Vrchol její kariéry však teprve přijít...

Mirce se povedlo splnit nominační kritéria na paralympiádu v Pekingu, ale trasér, s nímž tohoto dílčího úspěchu dosáhla, spolupráci ukončil. A tak přišlo další hledání. Po krátkém váhání kývl na nabídku zkušený běžec z USK Praha Michal Procházka. „Mirka mi nabídla spolupráci v době, kdy měla jistý start v Pekingu, a to mě hodně lákalo. Zároveň jsem ale váhal, protože jsem si nedovedl představit, co přesně trasování obnáší a jaká je to odpovědnost. Nakonec jsme se sešli a vyzkoušeli jsem si, jak by se nám spolu běhalo. Trochu jsem zkrátil krok a Mirce jsem se přizpůsobil. Moje nejlepší disciplína je osmistovka, tu jsem schopen běžet asi o 25 vteřin rychleji než Mirka, takže běžecky to pro mě není tak náročné. Problém je v tom, že se musím velmi soustředit na vedení druhého běžce. Nevím, jestli to bere fyzické síly, ale je to náročnější,“ popisuje Michal svou roli na trati. „Sehráli jsme se rychle. Řekli jsme si něco k technice, a pak už jsme se snažili sladit běh,“ podotýká ke spolupráci s Michalem Mirka. Šlo jim také o čas. První společný trénink měli asi pět měsíců před paralympiádou. Nejprve se scházeli jednou týdně, s blížícím se odletem do Číny začali s denním tréninkem. A jak takový trénink vypadá? „Příliš se neliší od toho, jak trénují zdraví běžci,“ říká Michal. „Nejprve se oba rozcvičíme, rozklusáme a protáhneme. Pak si dáme běžeckou abecedu, pár novinek a jde se na to.“ Mirka k tomu dodává: „Jediný rozdíl je v tom, že běžíme těsně vedle sebe a musíme být perfektně sehraní. Když má jeden z nás vpředu levou nohu, musí mít ten druhý vpředu pravou. S rukama je to stejné,“ vysvětluje Mirka.

Michal je Mirčinýma očima. Jasnými pokyny ji stručně informuje o dění na trati a o tom, jak jsou na tom soupeřky. Upozorňuje ji i na případné překážky. „Pro Mirku je důležité, aby cítila, jak vedle ní běžím,“ říká Michal. „Pokud promluvím, dám jí vždy konkrétní informaci, například že budeme obíhat soupeře nebo že běžíme do zatáčky..“ Oba jsou v kontaktu prostřednictvím prádelní gumy, ale to neznamená, že Michal běžkyni táhne. „Na to máme přísná pravidla a rozhodčí, kteří tuto skutečnost přísně posuzují,“ upozorňuje Mirka. Na delších tratích mají závodníci hromadný start, a tak občas dojde k drobné kolizi. Komplikace ale mohou nastat kdykoliv. V posledním závodě před paralympiádou si Mirka šlápla na mantinel. Jak k tomu došlo? Michal vysvětluje: „Jiná závodnice nás předběhla a zpomalila, já jsem do ní strčil a rozhodil jsem tím Mirku i sebe. Chvíli nám trvalo, než jsme se zase dostali do stejného rytmu.“ Odpovědnost za podobné situace má vždycky trasér, protože je to jen on, kdo vidí, co se kolem děje.

Na paralympiádě v Pekingu nakonec Mirka zaběhla světový rekord v běhu na 1500 metrů. Na všech tratích, do kterých nastoupila, předvedla svá maxima – na třech z nich si vylepšila osobní maximum a zároveň zaběhla český rekord. Zmíněnou patnáctistovku zvládla v čase 4 minuty 53 vteřin a 78 setin. O čtyři vteřiny tak vylepšila osm let starý rekord Litevky Markevicieneové. Medaile však kvůli sloučení kategorií v závodech postižených sportovců necinkla. „Řada lidí je mnohem víc spokojená, když předvede při velkém závodě osobní rekord,“ říká Michal Procházka. „Pro ni to byl hlavní cíl, se kterým do Pekingu jela. Jsem rád, že jsem byl u toho a že jsem jí v tom mohl pomoct.“ A jak rekord bez medaile vnímala samotná závodnice? „V posledních letech jsem měla problém přiblížit se ke svým osobním rekordům, a právě v Pekingu se to povedlo. To, že jsem nestála na stupních vítězů, jsem už tolik neprožívala.“ Závod v Pekingu se však na dlouho stal jejím posledním. Tentokrát ji „nezradil“ trasér, ale zdraví. „Mirka měla už na konci paralympiády problémy s achilovkami, a tak jsme spolu už rok neběželi. Když jsme se nedávno konečně domluvili na lehkém klusu, zvrkla si kotník,...“ říká s lehkou ironií v hlase Michal Procházka.

Když se Mirky zeptáte, jestli je víc běžkyně, nebo lyžařka, nedokáže odpovědět. „O zasněžených kopcích a jízdě na běžkách často sním i v létě na atletických závodech, proto tento sport považuji pro sebe za důležitější. Zimní přípravu absolvuji na lyžích v kombinaci s přípravou v bazénu, gymnastikou a během v pražských ulicích a parcích. Jakmile sleze sníh, doplňuji běžeckou přípravu ještě o jízdu na tandemovém kole a na kolečkových lyžích. Pro zpestření chodím lézt i na umělou stěnu,“ popisuje Mirka aktivity, které vyplňují její bohatý život. Sport je zkrátka pro vystudovanou právničku nesmírně důležitý. A i když měla už nejednou chuť s ním praštit, stejně bez pohybu dlouho nevydrží. A tak posouvá hranice, jako se jí to podařilo v Pekingu. Ostatně, tehdy hned v cíli prohlásila: „Věřím, že svůj rekord v budoucnu ještě vylepším.“ Kdy se znovu postaví na start nějakého běžeckého závodu, však stále neví. „Lékaři mi ale už dávají naději, že by to mohlo být dobré. Musím být trpělivá a čekat, jak se to vyvine.“ Nebude však návrat k výkonnosti, kterou měla před rokem, složitý? „Toho se nebojím. Letos v létě jsem se účastnila několika závodů na tandemovém kole, pravidelně plavu – zkrátka udržuji se v kondici prostřednictvím jiných sportů,“ uzavírá odhodlaná Mirka.

Text: Andrea Skalická

Foto: Petr Hasman

Komentáře

Přidat Nový

3.23 Copyright (C) 2007 Alain Georgette / Copyright (C) 2006 Frantisek Hliva. All rights reserved."