Lucie Výborná: Šnečím tempem na Mont Blanc
Moderátorka Lucie Výborná se narodila 30. června 1969 v Hradci Králové. Začínala v rádiu Bonton, devět let strávila na Frekvenci 1. V televizi uváděla například Snídani s Novou nebo pořad Když se řekne profese. Dnes ji můžete slyšet každé všední dopoledne ve vysílání Českého rozhlasu 1 – Radiožurnálu. Lucie je náruživá cestovatelka, fotografka a jejím největším koníčkem jsou kromě šestileté dcery Vanessy outdoorové sporty. Její manžel Jaroslav Poříz je bývalým reprezentantem sumo.
Asi nejčastěji ji potkáte za rozhlasovým mikrofonem. Moderátorka Lucie Výborná (40) však mohla být i lyžařkou nebo tenistkou, kdyby slibnou kariéru nezhatilo zranění. Sportu zůstala věrná dodnes, jejím posledním „kouskem“ je výstup na Mont Blanc.
Úctyhodný Mont Blanc měří 4810 metrů a je to nejvyšší vrchol Evropy na západ od Kavkazu. Byla jste už někdy výše?
Ne, s alpským lezením nemám velké zkušenosti. Lezla jsem převážně u nás – na pískovce v Adršpachu nebo v Českém ráji, tam si věřím. Byla jsem i v Tatrách a něco jsem si zkusila v Alpách, ale tohle byl skutečně nejvyšší vrchol.
Na Mont Blanc jste se dostala s expedicí Salewa, kterou tvořil osmičlenný tým žen horolezkyň z nejrůznějších zemí. Šly jste společně?
Zpočátku ano, ale každá z nás měla své tempo a také svého horského vůdce. První den jsme vylezly k chatě Tête Rouse, která stojí v nadmořské výšce 3176 metrů, kde jsme přenocovaly. Pod chatou se dolézá strmý ledový úsek, plný kamenů, a tam jsem měla krizi. Nemohla jsem se v té stěně ani nadechnout a hrozně mě bolela hlava. Na chatě jsem si pak musela vzít aspirin na ředění krve, abych mohla aspoň na chvíli usnout. K vrcholu jsme vycházely druhý den v půl třetí ráno. Ale to už byla nádhera, bezproblémové stoupání k vrcholu.
Jak hodně vám pomohl horský vůdce?
Dva dny po tom výstupu mi bylo čtyřicet. Už nejsem mladá holka, která jen leze po horách. Jsem takový šnek, který jde pomalu, ale pořád. Mým průvodcem byl asi 55letý Francouz, zkušený horolezec, který zdolal i himálajské osmitisícovky. Když jsme vyšli, ostatní holky nasadily tempo a já chtěla jít s nimi. Ale můj průvodce mě chytil za ruku a řekl: „Pomalu, v klidu.“ A tak jsme šli celou cestu pomalu. Nakonec mi to naprosto vyhovovalo.
Bylo to už horolezectví, nebo vysokohorská turistika?
Bylo to obojí. Já tu horu nepřeceňuji ani nepodceňuji. Říká se, že Mt. Blanc je choďák – z části je to pravda, ale záleží i na tom, jakou jdete cestou. Je to výstup, k němuž se odhodlá spousta lidí a jsou mezi nimi i ti, kteří s lezením nemají skoro žádné zkušenosti a chtějí vylézt na vrchol za den. Jeden horský vůdce přivedl na chatu, kde jsme spali, mladého Brita. Byl polomrtvý, vůbec o sobě nevěděl. Nejde přece o to, „urvat“ tu horu, ale dozvědět se něco o tom, co to s vámi dělá, když jdete nahoru. Když vás nic neohrožuje a nikoho neblokujete, je fajn zastavit se a podívat se kolem sebe. To jsem dělala docela často.
Měli jste s sebou skialpy?
Bohužel ne. Je tam cesta, kterou skialpinisté chodí, je vynikající jak na stoupání, tak na sjezdy, ale vyzkoušet jsem si ji nemohla. Mrzelo mě to i proto, že mám z lyžování bolavá kolena a zpáteční cesta z kopce dolů pro mě nebyla moc příjemná.
Máte ještě chuť něco v nejbližší době zlézt, nebo si dáte pokoj?
Nedám si pokoj, ale mám doma šestiletou dceru, a od toho se všechno odvíjí. Taky mám svou práci a tyhle akce se musejí dopředu naplánovat. Aby si to člověk užil, musí minimálně na pět dnů někam zmizet. Ale přemýšlím o tom, že v prosinci zkusím nějaký výlet právě na skialpech.
Dceru také vedete ke sportu?
Pravidelně s ní chodím už od šesti týdnů plavat. Dnes plave výborně a já aspoň nemusím trnout, že se mi někde utopí. Zapsali jsme ji také do atletické přípravky na pražské Dukle. Občas mi sice říká, že se jí nechce, ale já nepovolím. Myslím, že je dobře, když má dítě pravidelný režim a hlavně když se naučí prohrávat i vyhrávat. Jednou se jí to bude hodit. Taky spolu chodíme bruslit, učím ji jezdit na kole a loni dokonce poprvé lezla.
Viděla vás na skále a chtěla to zkusit?
Přesně tak. K ničemu jsme ji nenutili. Dali jsme jí malý úvazeček, botky a ona tu stěnu vyběhla jako pavouk. Můj muž seděl pod stěnou a zvracel hrůzou.
Působíte na mě jako člověk, který si plní své sny. Podnikáte dobrodružné cesty, jezdíte na jachtě, potápíte se, lezete po horách. Jak jste se k tomu všemu dostala?
Já jsem v tom vyrostla. V šesti letech jsem mamince oznámila, že budu hrát tenis, protože kamarádka ho hraje taky. Pak přišlo lyžování, protože někdo jiný lyžoval. A když jsem začala fungovat v médiích, postupně se o mě rozkřiklo, že mě baví outdoorové a extrémní sporty. Víte, já jsem mentálně ve svých 40 letech dítě. Mně když řeknete, že poletíme na rogalu, přeletíme Říp, Sněžku a Mont Blanc, budu z té představy nadšená…
Takže jdete do všeho?
Když mě osloví někdo, o kom vím, že svůj obor zná, a já v něm mám alespoň takové znalosti, abych měla pokoru a nemachrovala, pak jdu do všeho. Když přišla nabídka na rafty, na lezení, na skialpy, na jachtění nebo na technické potápění, nikdy jsem neodmítla. Jsou ale věci, na které se musíte připravit, protože bez toho to nejde.
Jak jste se dostala k jachtám?
Zavolal mi kytarista Lubomír Brabec a ptal se, jestli bych nechtěla zkusit námořní regatu. Nikdy předtím jsem nejachtila, navíc jsem tehdy měla doma osmiměsíční miminko. Nakonec mě přesvědčil, že to není tak těžké. Domluvili jsme se, že ze začátku s nimi budu na lodi jako „zavazadlo“, a postupně se stanu plnohodnotným členem posádky. Tak jsme se s mužem a s Vaneskou sebrali a odjeli do Chorvatska. Já závodila na jachtě a zbytek rodiny odpočíval na břehu.
Váš muž Jaroslav Poříz je náš nejlepší sumista. Závodí ještě?
Už ne. Kariéru ukončil loni v říjnu v Estonsku druhým místem na mistrovství světa. Ve finále se jako vždy příšerně zranil a rovnou ze zápasiště ho odvezli do nemocnice. A já místo něj přebírala medaili. Ze 165 kilo, které měl ve vrcholné formě, shodil na 113 kilo a konečně vypadá jako ten muž, kterého jsem si kdysi vzala.
Jste ráda, že skončil?
Moc ráda, hlavně kvůli němu. Byla to obrovská zátěž. Představte si, že si ke své normální váze přiberete ještě padesátikilový batoh a budete ho ve dne v noci nosit... A u něj se k tomu navíc přidal únavový syndrom. Stačila mu krátká procházka s dítětem a byl vyřízený. Jsem ráda, že už je po všem.
Sama jste také měla našlápnuto ke sportovní kariéře. Chtěla jste se sportem živit? Brala jste to vážně?
Přála jsem si závodně lyžovat, k tomu jsem hrála intenzivně tenis. Sportu jsem dávala všechno. Jenže asi v 15 letech jsem měla první úraz kolene a dva roky jsem byla téměř nehybná. Hodně jsem to obrečela, myslela jsem si, že tím můj život končí. Nakonec jsem závodila a účastnila se různých turnajů až do 26 let.
Jak pracujete na své kondici dnes?
Na námořní regatě na Britských panenských ostrovech jsem potkala jednoho Jihoafričana, bylo mu sedmdesát a vypadal na pětapadesát. Každý den plaval, cvičil, pracoval na sobě. Vzpomněla jsem si na to, když jsem lezla na Mont Blanc a některé holky z naší výpravy mi utekly. Kondice se prostě musí udržovat, protože když nebudete tělo ohýbat, jednou ohne ono vás.
Takže chodíte denně běhat a plavat?
Dlouho jsem žila z toho, co jsem kdysi natrénovala. Uměla se svým tělem pracovat. Věděla jsem, jak rychle shodit nebo naopak nabrat svalovou hmotu. Teď ve čtyřiceti si uvědomuji, že do toho budu muset začít trochu dupat. Nechci mít v padesáti celulitidu a bolavá záda. Snažím se minimálně třikrát týdně něco dělat. Říkám tomu skotačení venku. Rybník, les a moje vlastní tělo mi k posilování úplně stačí. Moc ráda mám i brusle. Moje oblíbená trasa vede od Vyšehradské skály k Modřanskému jezu.
Už třikrát vám tělo vypovědělo službu, zkolabovala jste a skončila na kapačkách v nemocnici. Čím to?
Já hrozně vydržím, asi i díky tomu sportu. Problém je v tom, že moje tělo nevysílá žádné varovné signály. Jednoho dne prostě otočí knoflíkem a je tma, což se mi stalo naposledy v půlce dubna poté, co jsem za sebou měla tři velmi náročné pracovní měsíce. Když jsem se probrala, byla jsem v nemocnici a nade mnou visely pytlíky. Pár dnů jsem si tam poležela a pak jsem se pokorně vrátila.
A zmírnila jste pracovní tempo?
Naučila jsem se říkat ne. Vlastně k tomu přispěl i výstup na Mont Blanc. Až k vrcholu jsme šli ve velikém klidu. Povídala jsem si se svým horským vůdcem o jeho cestách Himálajem a on mi řekl: „Čím déle mi to trvalo, tím více času jsem ušetřil.“ Ten šnečí styl se mi zalíbil, i když to není moc populární, a rozhodla jsem se, že ještě zbrzdím. Když člověk dělá věci ve velkém drivu a příliš rychle, málo toho vidí a zažije.
Máte před sebou cestovatelský nebo sportovní cíl, který byste si ráda splnila?
Mám cíl, který nemá konkrétní obrysy. Když mi bylo třicet, jeli jsme se s mými kamarády potápět do jeskyní na Sardinii. Když mi bylo čtyřicet, vylezla jsem na Mont Blanc. Říkala jsem si tam: co budu dělat, až mi bude padesát? A pak mě napadlo, že nebudu čekat na to, až mi bude padesát, a že nějak podobně oslavím už 41. narozeniny. Začnu se obdarovávat každý rok.
Text: Andrea Skalická
Foto: Archiv Lucie Výborné
| Komentáře |
|
