Štěpánka Hilgertová: Ještě se neloučím
Kajakářka Štěpánka Hilgertová, dvojnásobná olympijská vítězka i mistryně světa, ještě neřekla poslední slovo. I letos se jí podařilo dostat do reprezentace, a tak se připravuje na své další mistrovství světa, které se koná už za tři týdny ve Španělsku.
Byly to nervy, ale já už ve svém postavení nemám pocit, že bych se musela někam dostat za každou cenu. Velkou část podzimu a zimy jsem váhala, jestli ještě pokračovat. Pak jsem se rozhodla, že to zkusím. Říkala jsem si, že když se letos jede v reprezentaci o tři místa, mohlo by to vyjít, a pak budu mít dost času se vyjezdit a natrénovat. Vrcholem je pro mě mistrovství světa, které se jede v půlce září. Mít formu už na konci dubna a znovu v půlce září není v mém věku reálné.
Mistrovství světa se jede ve španělském Seu d'Urgell, kde jste vybojovala v roce 1999 první titul mistryně světa. Má pro vás to místo díky tomu své kouzlo?
Mám to tam ráda, je to malé katalánské městečko, kde na trénink z hotelu chodíte pěšky, pak posedíte na náměstí pod platany, je tam klid a pohoda. Poprvé jsem tam závodila v roce 1992, a to zrovna nejlépe nedopadlo. Později se mi v Seu začalo dařit při světových pohárech a nakonec vyšlo i to mistrovství světa. Byl to jeden z mých nejlepších závodů. Má to pro mě určitou symboliku, i když já na tyhle věci moc nevěřím.
Mistrovství světa začíná už za tři týdny. Jak byste tam ráda dopadla?
Určitě co nejlépe, při takovém závodě má člověk vždycky chuť něco předvést a dokázat. Ale špička se rozšiřuje a je daleko těžší dostat se do desetičlenného finále, které jsem dříve pokládala téměř za samozřejmost. Rozhodně bych ráda startovala ve finále. Podle nových pravidel se semifinálová jízda nezapočítává – o výsledku rozhoduje jen jedna finálová jízda.
Do naší reprezentace se v kvalifikaci z prvního místa probojovala Irena Pavelková. Máte pocit, že už nejste českou jedničkou?
Kéž by to tak bylo. Ireně to letos v nominaci jezdilo, dlouhodobě patří mezi závodnice, které se pohybují ve finálové desítce, loni získala bronz na mistrovství Evropy. Není to závodnice, kterou by měla média opomíjet, přesto je to stále tak, že novináři přijdou dělat rozhovor se mnou, i když závod pokazím. Byla bych ráda, kdyby se to trochu otočilo.
Jste kamarádky?
Já myslím, že docela vycházíme. Každá jsme z jiného oddílu, což je možná dobře, protože si díky tomu nelezeme na nervy, a když se sejdeme na soustředění s reprezentací, jsme v pohodě. Třenice mezi námi nejsou.
Říká se, že největším uměním je odejít na vrcholu. Máte za sebou mnoho úspěchů. Nebojíte se teď prohry?
Neúspěchu se člověk bojí vždycky. Já už teď vím, že na vrcholu jsem určitě neodešla. Pro mě byl vrcholem rok 2000, v němž jsem suverénně vyhrála každý závod, který jsem jela – Světový pohár, Evropu i olympiádu. Tehdy se mi ale ještě končit nechtělo a ve světové špičce pořád ještě jsem. Pokud v sobě cítím schopnost závodit o medaile, připadá mi škoda končit.
Víte už, jak dlouho ještě budete závodit?
To nevím, ale začínám být hodně unavená. A sama na sobě cítím, že se to postupně zhoršuje – ať už jde o tréninkové schopnosti, fyzickou přípravu, psychické opotřebování. Zkrátka už tolik nevydržím. V zimě a na jaře jsem měla krizi, říkala jsem si, jestli mi stojí za to jít trénovat, když je těsně nad nulou a chumelí. Nevím, zda budu ochotná něco podobného podstupovat i v příštích letech. Nejde o to, že bych neodjezdila období květen až září, ale o to, že mám problém zvládat období únor až duben.
Takže ptát se na londýnskou olympiádu roku 2012 je předčasné…
To je skutečně daleko, ale nevylučuji to. Kdyby se mi mimořádně dařilo, možná bych pokračovala, ale letošní příprava mi dala zabrat.
Hodně sportovců, kteří se věnují vodním sportům, bydlí u vody. Vy ne. Proč?
Po povodních máme s manželem z vody respekt. Nikdy jsem u vody nebydlela, ale vztah k ní mám a mít výhled na vodu – na jezero nebo rybník –, to by se mi líbilo. Ale řeka nebo divoká voda by to být nemusela.
Společně s manželem Lubošem, který je i vaším trenérem, jste přivedli ke kanoistice i vašeho syna. Bavila ho, když byl malý kluk?
Byly doby, kdy se mu do toho moc nechtělo, ale neměl moc na výběr. Chtěli jsme být jako rodina pohromadě, a tak jsme ho k vodě brali. Do lodě ho ale nikdo nenutil, kdyby nechtěl, nemusel by jezdit. Občas měl strach, když měl jet těžší vodu, než jel doposud, ale když ji zvládnul, měl vždycky velkou radost. Jezdil kvůli sobě, a ne kvůli nám.
Určitě s ním prožíváte jeho úspěchy…
Letos jsou to spíše prohry, nedostal se totiž do reprezentace, a byl z toho trochu rozladěný. Ale pak sám přišel s tím, že alespoň bude mít čas napsat bakalářku a udělat zkoušky. Studuje počítače a programování. Taky má v plánu přes léto hodně trénovat. Jsem ráda, že zvládá školu i sport.
Co když zjistí, že mu kanoistika nechybí?
Nemyslím si, že by úplně skončil. Trénuje a jezdí na velice slušné úrovni ve skupině s dalšími kluky z oddílu a snaží se dotahovat na reprezentanty. Občas se stane, že porazíte někoho zkušenějšího, nebo se mu alespoň časově přiblížíte. A to je velká motivace. Nicméně je potřeba se smířit s tím, že kanoistika je trochu náhodový sport.
I mně připadá, že tenhle sport je hodně o náhodě. Stačí drobná chybička a závod je prohraný…
Je to tak. Pořád si myslím, že by bylo daleko smysluplnější, kdyby tím hlavním výsledkem, kterým by se člověk mohl prezentovat, byl seriál závodů Světového poháru, dejme tomu pět závodů, ze kterých by se třeba jeden škrtnul. To by skutečně vypovídalo o tom, jak člověk umí jezdit. Na druhou stranu, kdo uspěje v jednotlivém závodě, je většinou dobrý, ale spousta dalších kvalitních závodníků vypadne kvůli tomu, že jim někde nevyšla voda nebo fouknul vítr. Je to škoda, k mistrovství světa nebo olympiádě směřuje dlouhodobá příprava, člověk do toho vloží hodně sil, a pak mu to zhatí maličkost.
A je asi hodně těžké se s tím vyrovnat… Využila jste někdy během své kariéry služeb psychologa?
Ne, ale myslím, že by to stálo za to. Proto mi asi tak dlouho trvalo, než jsem se někam dostala, tyhle výjimečné závody jsem totiž zajet neuměla. Prvních osm let jsem jezdila v reprezentaci slušně světové poháry, ale na mistrovství světa, které bylo tehdy jednou za dva roky, jsem vždycky jela pod svou úroveň. Nevěřila jsem si a nikdo nevěřil mně. Pak se to najednou zlomilo a začala jsem jezdit až podezřele spolehlivě.
Stalo se vám někdy, že jste se na vodě dostala do nějaké dramatické situace?
To se může stát relativně snadno. Když se zvrhnete nebo uděláte nějakou chybu, může vás proud natlačit na nějakou překážku, což je nepříjemné a musí vám přijít někdo na pomoc. Ale vážných úrazů a kritických situací není mnoho.
Byla jste si někdy jen tak sjet řeku?
Jednou jsme jeli Vltavu s příbuznými a bandou dětí. Pojali jsme to hodně přírodně, neměli jsme ani vařiče, jídlo jsme připravovali jen na ohni. I když se mi to líbilo, byla jsem překvapená, jak je Vltava přelidněná. Lesy byly totálně vysbírané – nadšeně jsme vyrazili na dříví, a tam nebyla ani větývka.
A ten „olej“ vám nevadil?
Na dovolené nepotřebuji divočinu a adrenalin. Klidná řeka je taky fajn, ale podle mě vodáctví není jen o sportu.
Jak běžně trávíte dovolenou? Také u vody?
Většinou velmi odpočinkově, jedeme někam k moři a tam relaxujeme. Potřebuji, aby si odpočinulo tělo i hlava, vezu si s sebou spoustu knížek. Maximálně si uděláme jeden dva výlety k nějaké památce.
Kanoistika je celý váš život. Jak se těšíte na období, kdy už to tak nebude?
Ke kanoistice budu mít vztah vždycky. Ale teď mě čím dál častěji štve a čím dál víc bolí. Mnohdy se musím přemáhat, a tak si myslím, že se mi bude končit o to lépe. Úplně od ní ale asi odejít nedokážu.
A máte už představu, co byste ráda dělala?
Mám více představ. Nejpravděpodobnější je, že bych spolupracovala s rodinnou firmou manželova bratra, která se zabývá výrobou, prodejem a půjčováním vodáckého vybavení. Začínali u slalomového vybavení, ale teď přešli k modernějším a masovějším sportům, jako je rafting nebo seakajaky. Slalomový sortiment se dostal trochu do pozadí, a v tom bych jim mohla pomoci. Lákala by mě ale třeba i externí spolupráce s médii v oblasti sportu.
Těšíte se i na nesportovní aktivity?
Určitě. Byly doby, kdy jsem i několik let nebyla v divadle. Letos jsme s manželem vyrazili třikrát za sezonu. Taky jsme si vyjeli na tři dny do Vídně podívat se po městě, prošli jsme si památky, byli jsme na výstavě o Rembrandtovi. I když si člověk může na podobné výlety najít čas i při sportovní zátěži, je pravda, že až definitivně skončím, budu mít i na tohle více času.
Máte za sebou spoustu úspěchů, syn je odrostlý. Bilancujete?
Já na bilancování moc nejsem. Teprve když odjedu poslední důležitý závod sezony a nechám opadnout aktuální emoce, zkoumám, co ve mně zůstalo a jaký z toho mám pocit. Teď žiji blížícím se mistrovstvím světa. A doufám, že to nebude špatné.
Štěpánka Hilgertová:
Dvojnásobná olympijská vítězka Štěpánka Hilgertová se narodila 10. 4. 1968 v Praze. Na kajaku začala jezdit ve 12 letech, už v 16 překvapivě vyhrála mistrovství České republiky dospělých. V reprezentaci závodí od roku 1988. Legenda českého vodního slalomu je mimo jiné držitelkou dvou zlatých, jedné stříbrné a jedné bronzové medaile z mistrovství světa. Další medaile má z mistrovství Evropy a ze závodů Světového poháru. V ročnících 1992 a 1998 se stala vítězkou Světového poháru v celkovém pořadí. Jejím trenérem je manžel Luboš, syn Luboš se věnuje kanoistice také.
Text: Andrea Skalická
Foto: Filip Habart a archiv Š. Hilgertové
| Komentáře |
|
