Kateřina Emmons: Hlavní je zdravý rozum a radost ze hry

Fenomenální střelkyně dokázala svoje umění již mnohokrát. Zlato a stříbro v Pekingu však předešlé úspěchy opět překonalo. Kateřina umí s puškou zacházet tak, že olympijské medaile jednoduše nesbírá jen po jedné! Sport přitom nezaměňuje za smysl života. Přesto - nebo snad právě proto - stále vítězí.

Máte ráda westerny s pistolníky a pistolnicemi v hlavních rolích?

Některé ano, ale musím na ně mít náladu. Zabývám se sice sportovní střelbou, ale zbraně jako takové mým koníčkem nejsou. Vlastně mě kromě mých dvou závodních pušek vůbec nezajímají, což přijde některým lidem docela vtipné.

První medaili jste získala na ME již v sedmnácti letech. Kdy jste s tímto nevšedním sportem začala a jak velkou roli při tom hrál váš otec, mistr světa ve střelbě?

Myslím, že mi bylo asi 15 let, když jsem šla na první „trénink“. Spíš jen tak ze zvědavosti. Za pár týdnů jsem byla na střelnici znovu, ale vážně jsem začala trénovat až po půl roce od onoho prvního pokusu. Rodiče mě ale do ničeho nenutili – nechali na mě, abych se sama rozhodla, jestli se chci střelbě věnovat. Když jsem řekla, že ano, začal mě taťka trénovat - a tak je to dodnes.

Nedlouho po zahájení střelecké kariéry jste během tří let posbírala zlaté medaile z mistrovství Evropy, mistrovství světa i mnoha dalších pohárů a vše korunoval bronz z Athénské olympiády. Co je vaším klíčem k takovému úspěchu?

Myslím, že zdravý rozum a radost ze hry. Střelba mě sice už nějaký pátek živí, ale přesto je pro mě pořád zábavou. Snažím se si ze sportu a soutěžení moc nedělat. Ne že bych svou práci nebrala vážně, ale dobře vím, že v životě jsou mnohem důležitější věci. Hlavní ale je nenechat se porazit neúspěchem, nevzdávat se hned, když udělám chybu. Kdybych nikdy žádnou neudělala a žádný neúspěch nezažila, tak bych se moc daleko nedostala!

Raketové úspěchy někdy člověku změní život příliš rychle – měla jste i období, kdy vás sport unavoval a nejraději byste hodila „flintu do žita“ ?

Ano, ano. Bylo to po Athénách 2004. Ztratila jsem veškerou motivaci. Najednou jsem nevěděla, proč vlastně střílím, ani jsem už nechtěla žít věčně na cestách. Po osobní stránce jsem to také neměla jednoduché, a tak jsem se rozhodla, že lepší bude skončit. Nerada na to vzpomínám - nebyla jsem tehdy ve své kůži, a tedy ani zrovna příjemná holka, hlavně k mým rodičům, kteří se mi snažili vysvětlit, že bych končit neměla. Každý si ale takovým stadiem musí projít sám, aby třeba poznal, jako to bylo u mne, že ta nechuť byla jenom chvilková a stále je mnoho věcí, které chce dokázat.

Střelba zřejmě vyžaduje naprosté soustředění. Používáte nějaké speciální techniky, jak se před závodem uklidnit?

Nejvíc mi pomáhá, když jsem před závodem chvíli sama. V duchu si představím, jak chci po startu postupovat, připomenu si chyby, které mám tendenci dělat, oprostím se od ruchu i lidí kolem sebe. Dostanu se do stavu, kdy mě už soupeři neznervózňují, protože mě zajímá jen moje střelba. Především se snažím pracovat stejně kvalitně jako na trénincích, protože jenom tak se můžu probojovat mezi nejlepší.

Pušky, ze kterých střílíte, vypadají velmi těžce. Jak se s touto zátěží vyrovnáváte? Pomáhá vám, že jste vystudovaná fyzioterapeutka?

Moje vzduchovka váží 5 kg, malorážka je o něco těžší. Není to zase taková tíha, ale cvičení je samozřejmě potřebné. Hodně se věnuji balančnímu cvičení, zapojuji do něj prvky z jógy a podobně. Moje profese mi pomáhá - lépe rozumím lidskému tělu, můžu si vytvořit cvičební program na míru. Stále se ale mám co učit.

Vzduchová puška, malorážka, pistole. Většina z nás má jen matný pojem o jejich vzhledu a funkci. Který „druh“ používáte nejraději?

Já jsem puškařka, pistole je zase úplně jiná disciplína. Naše zbraně jsou o hodně delší a také těžší. Mou hlavní disciplínou je střelba vzduchovkou v kryté hale na 10m, kdy je střed terče - desítka - jen 0,5mm velký. Střílení probíhá pouze ve stoje. Mým druhým „oborem“ je malorážka 3x20, což znamená, že dvacet ran se střílí vleže, dvacet ve stoje a dvacet v kleče. Malorážkou se většinou střílí venku, terč je vzdálený 50 m a desítka měří asi 1cm. Je to mnohem náročnější než střelba vzduchovkou v hale, musím umět pracovat i s větrem, který může ránu snadno odklonit.

Péče o sportovní náčiní v podobě pušek a pistolí asi není nic jednoduchého. Připravujete si je pro trénink i soutěže sama?

Ano, pro střelce je to samozřejmost. Není to ale tak složité, jak se zdá. Pušky se musí udržovat především čisté. Důležitý je už samotný výběr čisticích nástrojů a oleje. Používáme speciální vytěráky, což jsou tenké kovové tyče potažené plastovým krytem. Na konec vytěráku se šroubují různé nástavce: nejdříve používám kartáček, který odstraní hrubé nečistoty. Pak na jiný nástavec namotám jemný hadřík, na který kápnu čisticí olej. Ten zbraň zbaví usazeného olova. A nakonec všechny vyčištěné části dobře promažu.

Jak probíhá soutěž ve střelbě?

Závody ve střelbě ze vzduchovky obnášejí 40 ran, na které máme 75 minut. Každý závod začíná zkušebním nástřelem, pak se teprve střílí naostro. Střelba z malorážky trvá déle - 2 hodiny a 15minut. Vleže, v kleče a ve stoje závodník střílí vždy dvacet ran. Čtyřiceti ranami u vzduchovky a šedesáti u malorážky ale závod nekončí, pokud se probojujete do finále pro osm nejlepších závodníků. Toto vyvrcholení celé soutěže spočívá ve střelbě deseti ran. Rozhodčí hlásí výsledek po každé ráně a pak teprve dá pokyn ke startu k další střelbě. Na dlouhé rozmýšlení není čas – vystřelit musíte do 75 vteřin po startu.

Zrak je při tomto sportu zřejmě velice důležitý – chráníte si nějak oči?

Pro střelbu jsou povolené brýle, takže spoustu vad lze díky nim vyrovnat. Obroučky speciálních brýlí jsou řešené tak, aby bylo jejich nošení při střelbě pohodlné. Já mám naštěstí oči v naprostém pořádku. Jediné, co pro ně dělám, je používání očních kapek. Například v Coloradu, kde je extrémně suché podnebí, je to velmi důležité.

Máte nějaký speciální „střelecký“ jídelníček?

Ne, nemyslím, že na mém jídelníčku je něco speciálního. Snažím se jíst co nejpestřeji - od všeho kousek. Myslím, že s manželem vaříme docela zdravě. Nejsme velcí fanoušci smažených jídel (kromě babiččiných řízků!), zato milujeme brambory na všechny způsoby, ryby, divočinu a těstoviny.

Váš manžel Matt Emmons je Američan, rovněž střelec. Potkali jste se na závodech?

Ano, poprvé jsme se potkali v Athénách, podruhé o pár měsíců později na finále světového poháru. Vždycky jsme si hodně rozuměli a na podzim 2005 jsem se dali dohromady. Bylo to nejšťastnější rozhodnutí, které jsem ve svém životě udělala.

Co je pro vás u muže pro život nejdůležitější?

Nejdůležitější na našem vztahu je vzájemná důvěra. Když to řeknu velice upřímně, nemusím se bát, že by se mi zatoulal k jiné dámě. O všem si otevřeně povídáme. Když nám cokoliv vadí, řekneme si to a většinou je po problému během deseti minut. Snažíme se jeden druhému co nejlépe porozumět, důvody k tomu či onomu si vždy vysvětlíme, aby ten druhý pochopil proč.

Jaké to je, sdílet se svým mužem stejnou střeleckou vášeň?

Než jsem potkala Matta, myslela jsem si, ze žít s někým z oboru musí být hrozné. Ale naštěstí to tak vůbec není. Na tréninku skvěle spolupracujeme. Vytvořili jsme si takový malý tým, je to pro nás oba ohromně motivující. Díky tomu, že jsme na stejné úrovni, o sportu také podobně přemýšlíme. Mimo střelnici ale fungujeme jako každé jiné šťastné manželství.

Jak se vám žije tady a jak v Americe? Kde plánujete „zakotvit“ natrvalo?

V obou zemích se nám žije dobře. Česká republika bude vždycky můj domov, ale i v Americe se dá příjemně existovat. Zatím bydlíme v tréninkovém centru v Colorado Springs, kde ale máme jen malý pokoj a jídelna je společná pro všechny sportovce z centra. Takže se vždycky moc těšíme do našeho bytečku v Plzni, kde si hrozně rádi vaříme po svém. Uvažujeme, že se usadíme ve státě Minnesota, kde máme pár přátel. Žije tam také trenér mladých biatlonistů, který pochází z České republiky, takže bych si tam dokonce popovídala česky! Ale člověk nikdy neví, kam ho život zavede.

Mnohé sportovkyně by na vašem místě dále budovaly kariéru a plánování dětí spíše „odložily“. Vy se ale založení rodiny nebráníte – je pro vás osobní život důležitější než medaile?

Mnohem. Medaile vám neřeknou: „Mám tě rád.“ Ty vás neobejmou. Moje rodina je to nejdůležitější, co v životě mám. Pro ni jsem připravená skončit se sportem a plně se jí věnovat, když bude třeba. Sport je pěkný, ale je to jenom sport. A tak se musí brát.

Plánujete ve vrcholovém sportu pokračovat i po narození dětí?

Uvidíme. Kdybych věděla, že děti budou zdravé a že budu moci trochu cestovat, řekla bych, že ano. Ale těžko plánovat předem. Rádi bychom samozřejmě oba nějak pokračovali. Mohli bychom například přiletět do Čech vždy před světovými poháry, které se v Evropě pořádají každoročně. Zúčastnili bychom se jich a vzali děti s sebou, když to půjde.

Co nejraději děláte, když si potřebujete od sportu odpočinout?

Když jsem opravdu hodně unavená, tak prostě nedělám nic a jenom se poflakuju. Většinou se ale snažím někam vyrazit. Nejlépe do přírody, tam načerpám energii vždycky. Zrovna před několika týdny jsme s Mattem byli stanovat v horách. Ale nejvíc si oba odpočineme u našich na chatě - to je prostě úžasný balzám.

Kdo je Kateřina Emmons

Kateřina Emmons (rozená Kůrková) se narodila 17. listopadu 1983 v Plzni, v rodině dvojnásobného mistra světa ve střelbě z malorážky Petra Kůrky. Medaile začala sbírat již od 17 let, v roce 2002, jako devatenáctiletá, si na MS vzduchovkou vystřílela první. Na ME získala v dalších letech ještě 4 medaile, a v roce 2004 vybojovala 3. místo na olympijských hrách v Athénách. Třikrát vyhrála také světový pohár. Poslední úspěch v Pekingu mluví za vše: zlato ze střelby ze vzduchovky, jež je její hlavní disciplínou, a k tomu stříbro z malorážky.
Vystudovala fyzioterapii (titul bakalář). Jejím trenérem je otec Petr Kůrka, o zázemí a sponzorskou základnu se stará agentura Sport Invest.

Poznámka

Rozhovor s Kateřinou Emmons jsme připravili těsně před jejím odjezdem na olympiádu v Pekingu, kde vzápětí zazářila: získala zlatou medaili ve střelbě ze vzduchové pušky a stříbro ve sportovní malorážce.

Text: Jana Martinková, Foto: David Port