Arleta Krausová: Nejsem žádná drsňačka
Profesionální boxerka Arleta Krausová se narodila 2. 6. 1980 v Prachaticích. Je trojnásobnou mistryní České republiky v amatérském boxu, účastnila se i mistrovství Evropy. Letos přestoupila k profesionálkám. Členka Médea Boxing Teamu trénuje pod vedením Jurije Krivoručka. Je svobodná a bezdětná, rodinu však plánuje.
Co všechno život s boxem obnáší, se dočtete v následujícím rozhovoru.
Když se řekne holka a box, pořád to u nás vyvolává údiv. Setkáváte se s tím často?
Určitě, už mi to ani nepřijde. Občas slyším, že jsme mužatky a že musíme být divné. Je fakt, že některé holky jsou oholené, ošklivé a box jim na kráse nepřidá, ale jsou i opačné extrémy – dobré boxerky, které se líčí a chodí v sukních.
Vy patříte zjevně k té druhé skupině. Dnes ale máte modřinu na čele a pochroumaný nos. Nevadí vám, že jste občas pomlácená?
Ani ne. Vadí mi spíše nevratné změny, třeba ten zlomený nos. I když plastická chirurgie to snad časem spraví. Vybrala jsem si tenhle sport sama, jsem s tím smířená.
A jak to bere okolí?
Lidem, kteří mě znají, to nevadí a co si myslí lidi zvenku, to neřeším.
Možná si něco pomyslí v duchu, ale nahlas to nikdo nekomentuje.
Co na vaše modřiny říká váš přítel, kickboxer a bývalý karatista, Michal Kříž?
Ví, co box obnáší, a tak se tomu nediví. Pro mě je obrovská výhoda, že je sportovec. Chápe mě a podporuje. Michal trénuje s námi v Médea Boxing Teamu, jsme spolu často a máme pohodový vztah.
Kolik holek se u nás věnuje boxu?
V amatérském boxu jich může být zaregistrovaných pár desítek. Profiboxerky se u nás dají spočítat na prstech jedné ruky. Když to vezmu i se Slovenskem, je nás tu tak pět, v Čechách dvě.
Před několika měsíci jste se stala profesionální boxerkou. Jak velká změna to pro vás je?
Moc se toho nezměnilo. Trénuju pořád stejně, profesionálně se připravuju už dlouho. Je to jen jiný způsob boje.
Ženský box je nově zařazený v programu olympijských her v Londýně. Můžete tam jet, když jste teď profesionální boxerka?
Asi ne, i když možná existuje způsob, jak se vrátit k amatérům. Sice by pro mě byla čest soutěžit na olympiádě, to je sen každého sportovce, ale je to až za tři roky. Teď je pro mě podstatné, že jsem v profesionální boxerské „stáji“ a mám ideální podmínky pro trénink.
Jak vypadají vaše tréninky?
Jsem ve skupině, kterou vede Jurij Krivoručko, sedminásobný mistr světa v kickboxu. Pravidelně s ním trénujeme každé všední odpoledne. Dopoledne je fyzická příprava v posilovně, běhání nebo speciální příprava pro boxery. Trénink je i v sobotu, dohromady jich mám jedenáct do týdne. K tomu pracuju ve zdejším fitness centru jako trenérka a poradkyně pro výživu. Denní dvoufázový trénink bych v kombinaci s jinou prací nezvládla.
Teprve rok poté, co jste se rozhodla stát boxerkou a začala trénovat, jste nastoupila do ringu k prvnímu zápasu. Jaké to bylo?
Bylo to velké očekávání. První zápas je jiný než všechny ostatní. Člověk je v ringu sám a musí si umět poradit. Já jsem se na to velmi těšila, dlouho jsem totiž čekala, než se najde ke mně vhodná soupeřka, tedy taková, která je buď bez zápasu, nebo jich měla málo.
Vyhrála jste?
Ano, bylo to technické k.o. Mám to nahrané na videu, ale když se na to teď podívám, musím se smát. Jak člověk postupně boxersky roste, vidí, jaké dělal chyby.
Co obvykle děláte v den zápasu?
Snažím se co nejvíc odpočívat, odreagovat se, myslet na něco jiného – je ve mně taková ta zdravá nervozita. Všechno směřuju k tomu, abych večer uspěla.
Když přicházíte do ringu, co se ve vás odehrává?
Všechno se to ve mně mele – tréma, adrenalin... Když jdete do ringu, nemůžete moc přemýšlet, máte prázdnou hlavu a nevíte, co bude. Po prvním úderu to z vás spadne a najednou boxujete.
Jak snášíte prohru?
Špatně. V amatérském boxu jde hlavně o získávání zkušeností, ale třeba na mistrovství Evropy jsem měla nervy, protože se očekávalo, že zápas vyhraju – šlo o medaili. V profiboxu se vždycky očekává, že vyhrajete, o to je to psychicky náročnější.
Box, to jsou tvrdé rány a také zranění. Naposledy jste měla tříštivou zlomeninu prstů na ruce. Jak se vám to stalo?
V Polsku, ještě při amatérském zápase, přes bandáže a rukavici. Vyřadilo mě to asi na tři měsíce. Já ale nevydržím moc v klidu, a tak jsem začala chodit po měsíci do posilovny. Pak jsem trénovala druhou rukou a po třech měsících jsem už jela naplno. Ještě mi mají vyndávat šrouby z ruky.
Vaše ruce asi hodně trpí...
To víte, že trpí, holky mají jiné ruce… Trochu mi to vadí, ale beru to jako fakt.
Čím vás box tak přitahuje?
Líbí se mi různorodost tréninku. Nezdá se to, ale než si oblečete rukavice, je to dlouhá cesta. Profibox je fyzicky náročný, musíte trénovat nejen v ringu, ale i posilovat a běhat. Trénujeme jak sprinty, tak dlouhé běhy. Denně běhám minimálně dvacet minut a maximálně hodinu – vždycky se snažím co nejvíc fyzicky zabrat, aby se to podobalo zápasu. Pravidelně taky jezdíme na kole.
Co děláte, když netrénujete?
Já sportuju hodně i mimo trénink. Minulý rok jsem začala běžkovat a lyžovat, což jsem nikdy předtím nedělala. Občas si pustím film na DVD nebo zajdu s přítelem do divadla nebo na výstavu – naposledy jsem se byla podívat na výstavě o Leonardu da Vinci.
Dívala jste se někdy na filmy o boxerech?
Rockyho jsem viděla na střední škole a hrozně se mi to líbilo. Jako boxerka se tomu trochu směju, není to totiž vůbec podle reality, ale ve filmech jde hlavně o ten příběh.
Sportovala jste už jako malá holka?
Ani ne, ale v jedenácti letech jsem začala chodit na koně a kolem toho bylo spoustu práce a fyzické dřiny. Od té doby jsem byla zvyklá fyzicky makat. Taky jsem jeden čas pravidelně cvičila v posilovně. Pak jsem potkala boxery, začala jsem chodit na tréninky a zjistila, že box mě baví.
Kolik máte rukavic?
V tašce mám troje, které používám. Pak mám ještě nějaké doma… To není jako s botama. (smích)
Jak je to s ženskými chrániči?
Máme chrániče hrudi, které se vloží do spodního prádla a pak dámský suspenzor. Pravidla jsou stejná jako v mužském boxu – nesmím soupeřku uhodit od pasu dolů.
Čeho se dá v kariéře profesionální boxerky dosáhnout?
Můžu získat pás nějaké celosvětové boxerské asociace nebo se stát profesionální mistryní světa. Snažím se mířit co nejvýš. Záleží ale na okolnostech.
Jak dlouho se udržíte ve špičce?
Je mi 28 let, začala jsem poměrně pozdě. Potřebovala bych mít více zkušeností. Mám ale výborného trenéra a manažera. Myslím, že se nám povedlo dostat se za poměrně krátkou dobu na slušnou úroveň. Naštěstí profibox není věkově omezený.
Přemýšlíte o tom, co budete dělat, až skončíte?
Dělat kondiční trenérku mě baví, a tak u toho asi zůstanu. Sport mě naplňuje.
Pocházíte ze Šumavy, ale vyrůstala jste v Praze. Vracíte se do Prachatic?
Často, protože tam dnes žije moje máma, navíc přítel je taky ze Šumavy. Trávíme tam každý volný víkend. Čím jsem starší, tím více tíhnu k přírodě. Jednou se tam možná vrátím natrvalo.
Blíží se léto – jak obvykle trávíte dovolenou?
Přítel surfuje, a tak jsme byli minulý rok v Itálii u jezera Lago di Garda. Dovolené pojímáme sportovně, nevydržím se válet víc než dva dny. Potřebuju endorfiny.
Kam pojedete letos?
Určitě zase někam, kde bude foukat.
Text: Andrea Skalická
Foto: Profimedia
| Komentáře |
|
|
|||||||||
|
|||||||||
Arleto ty to jednou dotahnes az k pasu ,mas srdce a to ma malo kdo cus Alfi boxuj se cti a
|
|||||||||
